Co vám proběhlo hlavou po přečtení hry?
Mně proběhlo hlavou, že Ibsen v postavě Tomáše Stockmana dochází k podobnému závěru, k jakému došel Ježíš, když vybral dvanáct učedníků, o nichž by si nikdo nemohl myslet, že mají ze své vlastní přirozenosti nějaké super předpoklady, vyučoval je, byl s nimi a oni s ním téměř stále a nakonec jim svěřil úkol pracovat na proměně světa (či aspoň svého okolí). A podobně jako Ježíš stál proti všem (vlastně ani ti učedníci Ho tak úplně nechápali), tak i Tomáš Stockman dojde k závěru, že nejsilnější člověk je, když je sám. Ne, že by se měl někde zavřít a meditovat ve skalách, ale já to chápu tak: když má člověk sám v sobě vyjasněné postoje a bude na nich stát i kdyby se svět zhroutil. Toto "ujasnění si" a pokojný pevný postoj zároveň znamená nesmírnou svobodu... Pozor - nemluvím (a ani Ježíš ani Ibsen) o sobectví a anarchii! Z podoby naší jevištní interpretace však toto nebude patrné. Mě to ale po přečtení hry brnklo jako první.

O čem je příběh Nepřítele lidu právě pro vás?
Podoba, kterou my předvedeme, se zamýšlí nad tím - kam až může člověk jít v prosazení svého přesvědčení, o němž je přesvědčen, že je pravda? A je demokracie ve smyslu "vláda většiny" vůbec spravedlivá? Je to dobrá cesta? Vlastně je zmíněno, že většina nemá pravdu nikdy... A taky je náš Nepřítel lidu (ale i Ibsenův) o nestatečnosti, servilnosti, podlézavosti. O hloupých a "malých" občanech a o Osobnostech. O tom, že ta většina těch malých často zničí Osobnosti.

Ibsen v Nepříteli lidu kritizuje morálku, maloměšťáctví. Dá se v něm najít nějaká paralela k dnešku?
Myslím, že právě všechno to, o čem jsem se zmínil výše, jsou témata zároveň tehdejší a zároveň dnešní.

Co bylo při studiu role pro vás nejtěžší?
Nehrát Petra Stockmana jako zlého, i když se tak možná může na první pohled jevit. Ale i on má své postoje opodstatněné. A zároveň do jeho chování (ale i do chování jeho bratra Tomáše) proniká jejich sourozenectví, "bratrské boje" z dětství, antipatie, lezení si na nervy, nesnášení se, ale i sympatie a zájem o bráchu...

S režisérem Duškem nespolupracujete poprvé. Jaký je režisér?
Je režisérem, který má věci velmi promyšlené. Který herce velmi opatrně a psychologicky a cílevědomě vede a směruje. Řekl bych ale, že tentokrát jsme my herci dostali hodně volnou ruku. Ale to, co děláme, musela být pravda (jevištní pravda, muselo to být uvěřitelné). Jinak jakoby nezáleželo tolik na tom, kde kdo bude stát, jak se bude chovat. Často nás usměrňoval, abychom šli po argumentech, ne po tom, jak to vypadá... Je jedním z režisérů, k nimž má herec téměř bezmeznou důvěru.

V čem je jiný na rozdíl od ostatních režijních osobností?
Důrazem na psychologickou opodstatněnost. Tím, že nehledá vnější efekty, téměř snad záměrně se jim vyhýbá, i když by někdy mohly téma učinit přitažlivějším. To je, myslím, hodné uznání zvláště dnes. Je hodně racionální. A snaží se autora skutečně pochopit, ne ho pouze použít...

Co byste chtěl, aby se divákům honilo hlavou poté, co budou odcházet z Nepřítele lidu?
Kdo měl vlastně pravdu? Čí postoj je jim bližší? Tomášův? Petrův? Nebo snad dalších postav? Kdyby se v těch dalších postavách, těch servilních, podlézavých, někdo přímo uviděl a trošku to s ním zamávalo, to by bylo teda skvělé! A třeba taky by je mohlo napadnout - mohlo to dopadnout jinak? Mohlo se něčemu předejít? Možná by si ti dva bratři mohli porozumět, kdyby něco bylo jinak? Co by mělo být jinak, aby si porozumět opravdu mohli?