Petře, není to tak dlouho, co se rozběhla nová divadelní sezóna, jak se cítíš? Těšíš se?

Nevím, zda jsem nabral přes prázdniny dostatek sil. Žena chodila do práce a já trávil skoro všechen čas s dětmi. A přiznejme si, někdy je to náročné a únavné (úsměv). A proto se vlastně těším. Zase dojde v mém denním harmonogramu ke změně a změna je vždy jakýsi další impuls pro něco nového. Doufejme, že příjemného a krásného.

Můžeš prozradit, co tě teď v divadle v nejbližší době čeká?

Od konce srpna jsme začali zkoušet hru Přes ploty, jejímž autorem je Fedor Gál. Setkání s ním mě velmi nadchlo. Je to člověk, který v životě zažil spoustu zajímavých věcí, ne vždy zrovna příjemných, a přesto působí jako velmi pozitivní osobnost. Vlastně i téma samotné hry je jeho osobní zkušenost a zážitek. Těším se, jakým způsobem s ním režisér Michal Skočovský naloží.

Vrátím se k tvým začátkům v Uherském Hradišti… Co tě přivedlo do Slováckého divadla?

Touha mít angažmá právě zde. Nechtěl jsem jinam. Je to blízko mého rodného města, takže mám neustálý kontakt s rodinou a je to kraj, který miluji. Všechno je tady dobré. Folklór, lidé i divadlo.

Na kontě už tady máš pěknou řádku rolí… Z poslední doby například Timofej Gordějevič Bugrov v Čechovově Platonovovi nebo David, princ velšský v Králově řeči… Dokážeš si v každé roli najít něco, čím se jejímu charakteru přiblížíš?

To je přece moje práce. Ano, jsou role, se kterými člověk bojuje víc než s jinými, ale vždy se snažím najít nějakou cestu, abych charakter postavy pochopil a přiblížil se jí co nejvíce. Doufejme, že se to zatím daří a diváci jsou pak spokojeni (úsměv).

Vím, že jsi na JAMU vystudoval muzikálové herectví, což je obor, pro který potřebuješ umět zpívat, hýbat se a zároveň být i hercem… A momentálně všechny tři dovednosti skvěle předvádíš v muzikálu Hra o pyžama. Přesto, která z těchto disciplín je tvému srdci nejbližší?

Určitě zpěv. Ten opravdu miluju. A když můžu použít i svůj „chraplák“, fakt si to užívám. Moc se těším, až budeme ve Slováckém divadle dělat třeba něco rockovějšího…

Být profesionálním hercem je náročné a ty jsi na prknech domovského Slováckého divadla, myslím, docela vytížený. Stíháš se věnovat i něčemu jinému než na divadlu?

Moc ne. Ale když opravdu vyšetřím nějaký ten čas, píšu hudbu nebo texty k písním. Někdy se pustím i do něčeho literárně delšího - teď zrovna mám rozdělaných několik pohádek pro své děti – jsou z nich nadšeny. Nebo si jen tak vezmu kytaru a hraju si sám sobě pro radost. Občas nějaká ta režie ochotníků v Kroměříži. Zkrátka hledám si něco, co mě baví, a čím vlastně i tak trochu relaxuju. A taky nesmím zapomenout, že jsem v podstatě filmový maniak, takže když děti usnou, nasadím sluchátka a sjíždím filmy dlouho do noci.

Zmínil jsi režii ochotníků v Kroměříži. Můžeš prozradit víc?

Spolupracovat s ochotníky jsem začal vlastně už na střední škole, byl jsem jejich členem.  Tak nějak jsem už mířil směrem na JAMU. Ochotníci v Kroměříži mají poměrně dlouhou tradici, vyhráli i spoustu cen, umístili se na prestižních soutěžích - například Jiráskův Hronov a podobně, tehdy ještě ne pod mým vedením (úsměv). Časem se jedna velká skupina rozštěpila na několik frakcí (jedni chtěli dělat hudební divadlo, jiní čistou činohru). Spolupracoval jsem v podstatě se dvěma různými soubory. Po vysoké mě pak sami kontaktovali, když sháněli někoho na režii.  

Vzpomeneš si ještě na svou první inscenaci?

Mou první inscenací  byla hra 1+1=3. Ještě dlouho předtím, než vznikla ve Slováckém divadle 1+2=6. Mimochodem, když s touto hrou Slovácké divadlo hostovalo v Kroměříži, vzal jsem ochotníky na představení, byli nadšeni. Na děkovačce pak každý předával kytku stejné postavě, jako hrál on. Následující sezónu jsem si jako další režii vybral hru kroměřížského rodáka Antonína Procházky S tvojí dcerou ne! Myslím, že to snad dodnes hrají. S jinou skupinou ochotníků jsem vytvořil pohádku Strach má velké oči.

Dají se všechny tvé aktivity skloubit i s angažmá ve Slováckém divadle?

S angažmá ve Slováckém divadle přišla poměrně velká časová propast. A se založením rodiny pak ještě vetší. Bylo těžké skloubit divadlo, rodinu, kroužky dětí a ochotníky dohromady. Navíc, ochotníci taky chodí do zaměstnání, divadlo je pro něj jen koníček. Těžce jsme sháněli termíny, jezdit dvakrát v týdnu do Kroměříže jsem moc nestíhal, někdy se zkoušelo o víkendech, hra vznikala třeba půl roku. Jinou jsme museli po komplikacích v polovině zkoušení zrušit. A letos jsem zcela rezignoval a musel své spolupráci odmítnout.

Baví tě režie a pomáhají ti tvé herecké zkušenosti?

Ano, člověk vychází samozřejmě z již nabytých hereckých zkušeností, přístupů jiných režisérů, i když názor herce a režiséra na věc se nemusí vždy shodovat,  ale hlavně konečně můžu udělat věc, tak jak si to představuji já a nikdo mi do toho nekecá (směje se). Mým snem - a od režie je to snad už jen pár kroků, je dělat autorské divadlo, sám si napsat i zrežírovat. Nebo zkusit režii i profesionálů. Ale času je málo.

Ty jsi rodák z Kroměříže. Jaký je tvůj vztah k tomuto malebnému městu a co na něm máš nejraději?

Prožil jsem tam své dětství, pubertu i část své dospělosti. Mám odsud spoustu nezapomenutelných zážitků, kopu kamarádů, oblíbená místa. Nedokážu specifikovat, co mám nejraději. Narodil jsem se tu, a to člověku zůstane v srdci.

Taky snad můžu prozradit, že příští týden oslavíš kulatiny. Co ty a narozeniny? Slavíš, neslavíš?

Čím víc se počet svíček na dortu zvyšuje, tím menší chuť je slavit (úsměv). Na druhou stranu je to příležitost setkat se s lidmi, se kterými jsem se třeba dlouho neviděl, s lidmi, se kterými je mi dobře. Oslava je vůbec dobrá možnost, jak na chvíli vypnout a prostě se jen bavit.

Možná si můžeme i trochu zafilozofovat… Je pro tebe věk důležitý?

Jak kdy a jak při čem. S věkem přibývají zkušenosti, nadhled, který jsem u některých věcí dřív neměl nebo jim nerozuměl. To si teď docela užívám. Časem třeba přijde i moudrost (úsměv). Ale zasteskne se mi i po dětství, po intenzivních zážitcích z dřívějších dob. No co už, život jde dál a čas nezastavíš…

Na závěr, prosím, prozraď čtenářům, kde tě mohou vidět a kterou inscenaci ty osobně doporučuješ?

Zmínili jsme už Hru o pyžama, Platonova, v minulé sezoně v divadle vznikla krásná pohádka z pera Františka Hrubína O Květušce, zahrádce a babici Zimici, samozřejmě jsou tu nesmrtelné Rychlé šípy, Králova řeč, Vojnarka, Kniha o hřbitově a další. Máme toho v divadle na repertoáru opravdu dost. A těžko bych vybíral a doporučoval. Myslím, že nabídka je tak pestrá, že si každý vybere.

Blanka Šmejdovcová