Jaké pohádky jsi měl rád jako dítě?
Matně si vzpomínám jen na některá leporela. Ale ty vzpomínky jsou už značně rozmazané. Jedinou světlou výjimkou je knížka o třech tučňácích Pik, Pak, Pok, kterou jsem miloval a po mamince jsem žadonil její neustálé čtení. Světlejší vzpomínky mám pak až na dobu, kdy jsem se naučil číst. Sem pak spadají skoro všechny knížky, které ilustrovala Helena Zmatlíková. Moc se mi líbily ty obrázky.

Jaké pohádky mají rády dvě vaše děti?
Filípkovi teď čtu všechny možné komiksy, ve kterých jednoznačně vede Spiderman a Superman. Nedávno jsem ho vzal poprvé do knihovny a byl nadšený a okouzlený. Nejraději by si půjčil domů všechno. Pochopitelně prošel i obdobím, ve kterém je teď mladší sestřička Sofie. Čteme básničky, říkadla, zpíváme a místo je samozřejmě i pro klasické pohádky. Vyhrává  Červená  Karkulka. To občas přikluše i pětiletý Filip. Oba milují, když ze sebe dělám popletu a schválně čtu něco jinak, chybně. Rádi mě opravují….

Čteš jim i příběhy Josefa Lady?
Možná už jsme na nějaké to říkadlo narazili, ale celou jeho knížku jsme ještě nečetli. I když už ví, kdo to byl. Nedávno jsme v televizi sledovali  pohádku Kaňka do pohádky a ta tak trochu o tom Ladovi je. Takže jsem děti poučil… Každopádně díky za tip.

Jak na tebe působí Ladovy pohádky?
Pohádkově. Zase to hodně umocňují právě jeho ilustrace. Rád bych ještě někdy zažil stejnou pohádkovou zimu, jakou on uměl nakreslit.

Prozradíš trochu, o čem vlastně je Nezbedná pohádka?
To přece nemůžu prozradit! Snad jen, že je opravdu nezbedná. Honza je líný, princezna velká sportovkyně, pohádkový dědeček trochu nerudný a Kašpárek kapičku popleta.

Jakou postavu ti svěřil David Vacke?
Hraju líného Honzu z Kuňkavé Lhoty. A je to paráda. Celou první polovinu se nehnu z postele, totiž z pece. Zkrátka „protiúkol“. (smích)

S Davidem hrajete v Rychlých šípech, on je Mirkem Dušínem, ty Jarkou Metelkou. Byla spolupráce v Nezbedné pohádce v něčem jiná?
V šípech je mi David kolegou, v pohádce režisérem.  Naposledy jsme v tomto vztahu byli před deseti lety, když jsme připravovali Klub sebevrahů a byla to má první role ve Slováckém divadle. I když víceméně němá, rád na ni vzpomínám. Od té doby jsme oba uzráli, a já o něco víc pochopil Davidův smysl pro humor, detail i poetiku, s jakou pracuje nejen jako režisér, ale i na jevišti, třeba právě při Rychlých šípech. Práce je to tedy velmi příjemná a vzájemně si vycházíme vstříc jak nápady, tak i lidsky.