Pitínský: Román Liška Bystrouška je zázrak

Od 6.listopadu uvádí Slovácké divadlo inscenaci Liška Bystrouška. Její režie se ujal renomovaný J. A. Pitínský, který pro uherskohradišťskou scénu vytvořil vlastní dramatizaci.
Vzpomenete si, kdy jste četl Lišku Bystroušku poprvé a jaké ve vás zanechala pocity? Jak hodnotíte její romantický příběh? Teď jsem vlastně zjistil, že až tak moc romantický není, má spíše tragické rysy. Lišku Bystroušku jsem četl v době, kdy jsem se dostal do Brna, které mě tehdy okouzlilo a všude možně a všelijakými možnými způsoby jsem ho proputovával. Taky moji kamarádi Ludvíkovi si koupili dům v Bílovicích nad Svitavou, v místě, které je spřízněno s Těsnohlídkem, je tam i dům, kde bydlel, myslivna Liška Bystroušky a všechny ty milé lokální záležitosti. Liška Bystrouška je úplný zázrak, myslím literární. Je možná trošičku čtena nebo vnímána s přílišnou laskavostí, přitom jsou v tom románu i velice tvrdé, hořké tóny. Jaká tedy bude Liška Bystrouška ve vašem pojetí? Z dramatizace jaksi vysvitlo, že jde spíš o věci vážné a tak nějak krutě paradoxní, zvláště mezi vztahem člověka a zvířete. Ta inscenace to řeší na mnoha úrovních, někdy je třeba víc poetická, někdy je víc tvrdá, zvířata jsou víceméně lidé. Zatím mi z toho vychází, že je to taková zvláštní poetizovaná fantaskní tragédie. Spolu s choreografem Igorem Dostálem jste zvolil zvláštní pohybovou stylizaci. Prozradíte jakou a co vás k tomu vedlo? Problém byl, jak uchopit jednotlivá zvířata. Chtěl jsem, aby byla velmi subtilní, velmi pohybově ukázněná a přitom čitelná. K tomu mě vedlo to, že jsem se chtěl absolutně vyhnout zvířecím kostýmům a ztvárnit spíše vnitřní život těch zvířátek. A samozřejmě i jakýsi paradoxní humor, který v sobě Bystrouška má. Napadlo mě, že japonské nebo čínské divadlo nebo východní divadlo vůbec, jehož techniky jsem tu a tam znal, by se k tomu hodilo. Napřed jsem myslel, že bude choreografii dělat Hubert Krejčí, ale ten nemohl, tak mi doporučil svého žáka Igora Dostálka, kterého jsem už taky znal. Použili jsme metodu z japonského divadla Nó, respektive jejich žertovných vstupů do něj, kterým se říká kjógeny. Jak obtížné je, aby člověk ztvárnil roli zvířete? To je různé, někdo má stylizaci takovou, že vytvoří daný typ naráz, a to je pak zábavné a vtipné. Záleží také na konkrétním zvířeti, je velký rozdíl ztvárnit černé prase nebo komára. U Lišky, velké dramatické postavy, žádný velký problém nebyl taky díky tomu, že je ve Slováckém divadle Jitka Josková, která je velmi nadaná a vizuálně velmi výmluvná, výborná herečka. Co říkáte na názor, že uvádění dramatizací na jevišti potvrzuje absenci původní tvorby? Myslím, že naopak. Teď je období, kdy je už to, co bylo potlačeno, nebo na co se zapomnělo, ve vztahu obrození. Hrají se i současné české hry a už vůbec nemluvím o současných hrách irských nebo anglických, dělají se i současní Rusové a tak bych mohl pokračovat. Já když dělám dramatizaci, tak jde vysloveně o klasické věci, které obdivuju a miluju. A které to jsou? Poslední dobou jsem tolik dramatizací nedělal. Z oblíbených autorů to byli Franz Kafka, Thomas Mann, Dostojevský a tak dál. Vy sám jste autorem úspěšných her. Píšete ještě? Je to deset let, co jsem žádnou hru nenapsal. Už to prostě nezvládám, je to čím dál horší a těžší s tím režírováním, vůbec nemám klid na psaní. Ale mám docela radost, že třeba Pokojíček se hraje v St. Peterburgu a Matka a Pokojíček v Bratislavě. Není toho moc, ale jsem rád, že se tyto staré kusy občas někde dávají. Svou roli určitě sehrává i to, že psaní je hodně individuální záležitostí, člověk se musí uzavřít v samotě, musí se soustředit… No určitě, když se tak ´plantáte´ po různých divadlech, spíte na víceméně nešikovných ubytovnách a jste v cizím města, navíc sám, tak opravu nenacházíte žádný způsob, jak se aspoň trošičku uchovat pro psaní. Pociťujete před premiérou nervozitu? Jo, většinou blázním někde po městě nebo v zákulisí. Herci se ale cítí dobře, včera pili slivovicu s ´kamošama´ z Ústí. Trošku nám zkolaboval Revírník Kamil Pulec, který má jakési obstřiky hlasivek, či co, a tak se vždycky semelou věci, které člověka vystraší. Sportovci před zápasem dodržují určité rituály, máte i vy nějaké před premiérou? Ne, jenom kupuji v ranním městě růže všem ženám ze souboru, to je asi tak všechno. Pak už člověka spolknout rituály, které jsou všem společné v divadle a které se nemusí prozrazovat. Ani jich není tolik a většinou je lidé znají.