Tragikomedie Konkurz podle Grönholma je aktuální hra s rafinovaně vystavěnou kompozicí. Námětem se stal netradiční způsob, jakým se v jedné nejmenované nadnárodní firmě vybírá uchazeč na post obchodního ředitele. Děj hry zachycuje průběh tohoto experimentálního konkurzu, při němž se postupně ukazuje, že ne všichni jeho účastníci jsou skutečnými zájemci o zaměstnání. Tři muži a jedna žena se potkávají v situaci, kdy stojí proti sobě jako rivalové, ale jsou nuceni také spolupracovat. Jejich setkání je totiž monitorováno, takže každé slovo i gesto může být předmětem hodnocení. Navíc dostávají obálky s pokyny, jež mají prověřit psychickou odolnost účastníků i jejich schopnost reagovat v nečekané situaci.
Režisér David Vacke se pokusil maximálně využít alternativní prostor uherskohradišťské Malé scény. Předně zrušil hranici mezi hledištěm a jevištěm, takže čtyři aktéři představující uchazeče se pohybují pouze v náznakových dekoracích jakési opuštěné kanceláře takřka mezi diváky. Dalším rysem nastudování je velmi těsný kontakt mezi herci a publikem, jež má tentokrát protagonisty doslova na dotek. Herci si tak mohou dovolit pracovat s detailními prostředky v gestu, mimice i hlasové realizaci.
Platí to zvláště o postavě Fernanda, jemuž Martin Vrtáček propůjčil rysy profesionálního manažera, ale také vnitřně nevyrovnaného muže, jenž mění svou tvář jako masku podle momentálních okolností. Je to právě Fernando, kdo zdánlivě vítězí nad ostatními, ve skutečnosti však v životní zkoušce prohrává. Soustředěný a do jednotlivostí promyšlený výkon ovšem rafinovaná předloha očekává také od ostatních aktérů. Kamil Pulec vsadil na karikaturu přemoudřelého technokrata, který si pro jistotu označí před jednáním i svou sklenici či láhev od minerálky. Figura civilnějšího Davida Vaculíka otevírá tabuizované téma transsexuality včetně boje za rovnoprávnost menšin a Pavlína Hejcmanová plní ve hře úlohu disciplinované dámy v kostýmku, jež má své emoce zásadně pod kontrolou.
V osmdesátiminutové inscenaci, která se hraje bez přestávky,  není nouze o napětí a dějové zvraty. Aktérům zkrátka nemůžete věřit ani nos mezi očima, protože jejich chování může být jen dobře promyšlenou strategií, jak splnit tajně zadaný úkol.  Překvapivá pointa však není to nejpodstatnější. Síla hradišťského nastudování u nás dosud neuvedené Galceránovy  hry spočívá v pravdivosti, s jakou zobrazuje člověka dnešní doby. Je to člověk chladně kalkulující, jenž svým jednáním ubližuje nejen svému okolí, ale paradoxně i sám sobě.

David Kroča