Máchovi nešlo a Pitínskému nejde jen o doslovný příběh poznamenaný vášní, zradou, běsy, ale o symbolické vyjádření věčného životního hledání, vykořenění, bloudění. Bez konce pouť, bez konce žal. Postavy v Cikánech putují, štěstí nenacházejí a k šílenství či smrti spějí. I ten vysloužilec už roky vzpomíná na svou cestu do války, jako by středobodem nebyl návrat, ale putování, byť krvavé.

Máchova romantika nabývá v Pitínského inscenaci expresivních, téměř hororových rozměrů, osudovost je přítomná skoro v každé scéně. Jen těžko můžeme doufat, že se postavy na cestě temnými hvozdy mohou bezstarostně uchýlit do bezpečí hotelu U Kostničního kamene, když tam se nitky šíleného příběhu sbíhají, když tam to vlastně všechno před lety začalo.

A na prkně se houpe oběšenec

A tak se otec stává vrahem otcovým a matka přestává být matkou, divadlem se nese křik na hranici snesitelného a jediné, co zbývá, je touha těch, kteří přežili, jít zase dál. Mácha stvořil drama téměř shakespearovské, jen místo Elsinoru se v něm tyčí Křivoklát.

V představení exceluje Jitka Josková jako šílená žebračka, Klára Brtníková zvládá výborně obě podoby židovské dcery, jak tu kultivovanou, tak tu expresivní.

Pitínský navíc doplnil postavy o polskou studentku bohemistiky odkazující k polským mottům v úvodu Máchova románu, představení pak o klávesy, elektrickou kytaru či předpotopní vysavač, rekvizity, které se stanou téměř hlavními postavami nebo symbolickými pilíři, o něž se postavy opírají.

V Cikánech je několik bravurních momentů - tam, kde v jiném čase a v jiném prostoru skákala z prkna do bazénu bezstarostná dívka, se v tomto čase a v tomto prostoru na tomtéž prkně houpe oběšený Cikán. I když ne všechny obrazy jsou na první pohled pochopitelné a chce to znát Máchu nebo vidět Cikány vícekrát, je to, co Pitínský v Hradišti vytvořil, bezezbytku výsostným dramatem.

KAREL HYNEK MÁCHA - Cikáni
Slovácké divadlo Uherské Hradiště, režie J. A. Pitínský, délka představení 90 minut.

Hodnocení MF DNES: 90 %
Klára Kubíčková