Dávej, ber a sežer sám sebe

psáno z představení: 14. 9. 2017, autor recenze: Lukáš Dubský

Hra bez názvu, kterou sám Anton Pavlovič Čechov zavrhl a jež se na jeviště v jeho rodném Rusku dostala až více než 50 let po dramatikově smrti, nepatří ani na českých jevištích k stálicím. V Uherském Hradišti ji ve vlastní úpravě uvedl režisér Břetislav Rychlík, který ji do názvu vetkl kromě jména hlavního "hrdiny" také dovětek "Ztratil Hospodin trpělivost?".

Čechovova dramatická prvotina není dokonale vysoustruženým dílem jako jeho vrcholná dramata, kde každá věta a každá odmlka mají svůj smysl a přesné místo. Platonov je oproti tomu pudovější a syrovější. Ovšem už v Platonovovi lze najít mnoho motivů, které jsou později rozpracovány v dalších hrách ruského dramatika. Těch motivů je přehršle, proto každý inscenační tým musí upravovat, škrtat a vybírat to podstatné.

Režisér Rychlík možná trochu překvapivě nectí čechovovské reálie a děj hry (především vizuálně) přesouvá do současnosti. Scénograf Tomáš Rusín tak proměnil jeviště v luxusní, avšak chladně působící vilu s bazénem, kde se schází místní smetánka k divokým pitkám, ve kterých utápí svůj volný čas. Kostýmy Zuzany Štefunkové Rusínové jsou laděny do černobíla, z postav dělají unitární dav – rybičky uzavřené ve vlastním akváriu, z něhož není úniku.

Použitý překlad Ivana Wernische režisér ještě doplňuje Wernischovou básní Když zhaslo slunce, kterou inscenace začíná i končí. Hudebním leitmotivem slováckého Platonova se pak stává normalizační hit Michala Davida Dávej, ber. To rezonuje hlavně v první půli představení, která akcentuje zahálčivý, bezobsažný život celé plejády postav. Všichni se nudí, krátkodobé vytržení z této nudy hledají především v milostných aférkách, alkoholu a luxusu, na který ovšem nemají a financují ho prostřednictvím půjček.

Postava Platonova, kterou plasticky ztvárnil Tomáš Šulaj, tak není žádným vyvrhelem společnosti, ale její pevnou součástí. Od svého okolí se snad odlišuje jen tím, že si bolestně uvědomuje, že tímhle způsobem svůj život promarní a že k naplnění vede cesta jinudy. Jenže Platonov patří k těm, kteří si vybrali rovnou, přímou životní cestu, na které člověk, jak říká jedna z postav Čechovovy hry, sežere sám sebe. Je prototypem zbytečného člověka, který má v ruské literatuře své nezanedbatelné místo.

Šulaj nachází pro Michaila Vasiljeviče Platonova vyváženou polohu mezi věcným komentátorem nešetřícím ironickými šlehy své okolí a zoufalým člověkem, který hledá cestu z životního marasmu, do něhož zabředl. Útěchu se snaží najít v náručí hned několika žen najednou, což je hlavním dějovým obloukem druhé poloviny představení. Jenže žádný ze vztahů ho nedokáže plně uspokojit, své partnerky bezohledně využívá k zahnání nudy, plnohodnotného vztahu není schopen. Dialogy Platonova a jeho žen inscenuje Rychlík s velkou dávkou expresivity, což příliš nekoresponduje s prvotním vykreslením charakterů postav, kdy jsou téměř všichni zobrazeni jako citově vyprahlí, cynicky se stavějící k čemukoliv připomínajícímu opravdový cit. Vášnivé ataky generálové Vojnicevové (Tereza Novotná), Sofie (Jitka Hlaváčová) a částečně i prostoduché Marie Jefimovny (Petra Staňková) však mají viditelně sexuální charakter, a tak možná i u nich jde spíš o tělesnou žádostivost než hluboký cit. Snad jen Platonovova manželka Saša (Barbora Nesvadbová) chová k vesnickému učiteli nefalšovanou náklonnost, kterou nemůže otupit ani svým často skandálním chováním.

Ve vedlejších rolích zaujmou především Zdeněk Trčálek jako nezodpovědný, věčně opilý lékař Nikolaj, David Macháček jako frackovský Kiril bezohledně využívající svého otce či Jiří Hejcman v úloze zločince Osipa, který je postavou nejopravdovější, jelikož své záměry skutečně proměňuje v činy.

V Uherském Hradišti vznikla zajímavá inscenace méně známé Čechovovy hry. Lze ji brát jako pohled do bolavých lidských duší, ale poukazuje i na širší celospolečenský fenomén lidí, kteří nevědí co se životem. To se od dob Čechovových mladých let nezměnilo.