Režisér Igor Stránský: "Českou klasiku prostě miluji"

Už tento pátek se milovníci české klasiky můžou těšit na další reprízu tragédie Aloise Jiráska Vojnarka, kterou ve Slováckém divadle nastudoval režisér Igor StránskýPoslední březnové pondělí zvolili tuto inscenaci jako nejoblíbenější titul uplynulé sezóny a režisér převzal Slováckého Oskara. Co pro režiséra tato cena znamená a co na Vojnarce oslovuje dnešního diváka? To si přečěte v následujícím rozhovoru...

Pane režisére, Vojnarka letos nejvíc ze všech inscenací uspěla v bodování diváků a získala Slováckého Oskara. Stejně tak zabodovaly obě představitelky titulní role Pavlína Hejcmanová (Slovácký Oskar) a Kamila Zetelová (Největší z pierotů). Co to pro vás znamená a jaký je to pocit?
Pocit uspokojení, že ještě nepatřím do starého, byť o železo je u určité skupiny veliký zájem. Při převzetí ceny jsem na jevišti Slováckého divadla řekl: „Miluji divadlo a jeho diváky a jsem rád, že to na mé práci poznali.“

Vím, že se netajíte obdivem k Jiráskově tvorbě. Je pro vás inscenace Vojnarky splněným snem?
Ani ne tak splněný sen, jako spíše další kamínek do mozaiky českého kritického realizmu v dramatické tvorbě. Patří sem Maryša, Naši furianti, nyní i Vojnarka a snad se ještě někdy potkám s Její pastorkyňou… Českou klasiku prostě miluji.  

Co podle vás na tomto díle nejvíc oslovuje dnešního diváka?
Jsou to narušené mezilidské vztahy a tato tématika, byť s různorodými problémy, je stará jako lidstvo samo.  

Režie Vojnarky je v pořadí vaše devadesátá na prknech Slováckého divadla. To je velmi vysoké a úctyhodné číslo. Dokázal byste vybrat tři inscenace, které pro vás byly zásadní nebo na jejich zkoušení rád vzpomínáte?
Tradičně říkám, že mám nejraději poslední inscenaci, kterou jsem režíroval a tou byla nyní Králova řeč. Ale vybrat z té devadesátky tři nej…, to po mně nechtějte. Je tam tolik témat a příjemných vzpomínek, že bych asi těm, které nebudu jmenovat, ublížil.

Vy jste ve Slováckém divadle působil jako ředitel 25 let a v angažmá jste zde byl už od roku 1969. S divadlem jste propojen téměř celý život. Prozradíte, co vás do Uherského Hradiště přivedlo?
Byla to souhra náhod. Měl jsem nabídky z Jihlavy, Šumperka a Pardubic, ale shodou okolností zvítězilo Slovácké divadlo, snad i proto, že moje manželka pocházela z nedalekého Zlína. V žádném případě však tohoto kroku nelituji. Prožil jsem v tomto divadle krásných sedmačtyřicet let.

Do divadla se stále vracíte nejen jako režisér, ale i herec. Jaký je to pocit a v čem se tato zkušenost liší od doby, kdy jste byl do chodu divadla aktivně zapojen?
Každý umělec i každý tvůrčí tým má osobitý rukopis. Záleží na těch, kteří navazují na moji mnohaletou práci, aby i jejich nový rukopis byl čitelný a sdělný co nejširším vrstvám diváků.

Na závěr bych se ráda zeptala, co byste Slováckému divadlu i sobě do budoucna přál?
Aby se Slovácké divadlo dočkalo zásadní rekonstrukce budovy, včetně jejího zázemí a aby o moji práci byl ve "Slováckém" ještě nějaký ten rok zájem.  


Vstupenky na reprízu Vojnarky, která se uskuteční v pátek 19. 5., můžete zakoupit ZDE...