Kde vznikl nápad připravit pro diváky Slováckého divadla inscenaci hry Kočka na rozpálené plechové střeše? Přišel jste s ním vy, nebo dramaturgie divadla?
Vždy se snažím vyjít vstříc divadlu, ve kterém hostuji. Ostatně jsem za to placený. Z okruhu nabízených titulů se nám společně s dramaturgyní Ivou Šulajovou a ředitelem Igorem Stránským zdála „Kočka“ nakonec nejvhodnější a navíc má Slovácké divadlo soubor odpovídající požadavkům obsazení.

Co musí hra splňovat, abyste měl chuť ji převést na jeviště?
Musím jí rozumět, musí nějakým způsobem odrážet mé vidění světa a musí v ní být alespoň špetka humoru, byť poťouchlého, či dokonce zlého. A hlavně: musím mít herce, kteří se na to hodí.

Jak vlastně herce do vašich inscenací vybíráte?
Nejčastěji intuitivně na základě jejich výkonů na jevišti v inscenacích mých kolegů. A opět hodně důvěřuji uměleckému vedení divadla a naslouchám i potřebám souboru.

Tennessee Williams hru napsal před více jak 50 lety. Čím je pro vás pořád aktuální?
Je aktuální tématem vztahu mužů k ženám v rámci rodiny. A to nejen v manželství, ale i mezigeneračně. Myslím si, že řada problémů v manželství a vysoká rozvodovost se odvíjí zejména od toho, že nám, mužům, nikdo neukázal, co to znamená být mužem, otcem a jak se k ženám chovat.

Pro mnohé režiséry je Tennessee Williams špičkou ve svém oboru a žánru. Co si o tomto autorovi myslíte vy?
Williamse si cením velmi vysoko, ale domnívám se, že v našem divadelním kontextu je nezbytné jej vždy aktualizovat a značně proškrtat. Je to neuvěřitelné, ale anglosaští autoři v podání například britských herců plynou na jevišti mnohem rychleji než u nás. Angličtina a tradice vysoké herecké obratnosti v oblasti mluvy takhle prostě fungují.

Co říkáte na občasné hlasy diváků, které říkají, že v divadle by se chtěly hlavně bavit?
Nic. Každý má právo jít do divadla, z jakéhokoli důvodu si usmyslí. A zastávám názor, že návštěva i té „nejubožejší“ a nejpřízemnější  komedie je lepší, než aby diváci seděli domu u „bedny“. Já krom zábavy očekávám v divadle i něco jiného.

Slovácké divadlo uvádí inscenace nejrozmanitějších žánrů. Co na skladbu jeho repertoáru říkáte?
Shrnul bych to následovně: Slovácké divadlo a jeho dramaturgie dle mého absolutně splňuje své poslání v regionu a nabízí pro každého diváka jeho šálek kávy. A to v rozpětí od divácky nesmírně oblíbených titulů se stovkami repríz až po kousky pro fajnšmekry. A to není málo, to opravdu ne.

Jak jste spokojený s uherskohradišťskými herci? Jsou stejní, jako jinde, nebo mají svá specifika?
Nesetkal jsem se dosud se všemi herci z hradišťského souboru, ale ti, které jsem poznal, jsou dost divní. Všichni jsou totiž pracovití a milí.

Kočka na rozpálené plechové střeše bude mít brzy premiéru. Na co se v souvislosti s ní nejvíc těšíte?
No právě na tu premiéru. Obvykle zkouším tak, že napoprvé se vším všudy je to právě až na premiéře. Nemám rád dokola cizelování stejného tvaru, a proto moc neoceňuji různé hlavní, generální, veřejné a předpremiérové průjezdy.


Kdo je Michal Zetel

Narodil se v roce 1981, v roce 2004 absolvoval brněnskou JAMU obor činoherní režie. Spoluzakládal olomoucké divadlo Tramtárie, v roce 2005 stál u zrodu brněnského divadla Buranteatr, kde působil jako umělecký šéf, režisér i herec. Se Slováckým divadlem spolupracuje podruhé, jeho první inscenací byla Oleanna, jež vznikla na Malé scéně v roce 2012. „Líbí se mi, že Slovácké divadlo má pro město velký význam, herci se účastní společenského života města, nejsou zde do doby, než dostanou místo v Praze, ale proto, že zde opravdu chtějí být, a to je na atmosféře divadla velmi cítit. Je příjemné vidět, že divadlo tu má smysl, že tady koná opravdu kulturní službu,“ řekl Michal Zetel na adresu uherskohradišťského divadla.