„Čistá fraška to není, spousta situací na začátku hry vzniká v civilní, psychologické rovině, ale tato rovina postupně hypertrofuje do jakési urputné mechaničnosti, do velkého gesta, takže se z toho stává takřka alegorie, jak může dopadnout člověk, který podvádí a přitom má svědomí. Uvidíme, jestli se nám podaří trošinku se odlišit od všech Cooneyů právě i v tom, že nehledáme jenom vyloženě tu komiku, ale komunikační paradoxy mezi lidmi, což je vlastně podstata žánrů jako je absurdní divadlo nebo sitcom.“

Zdeněk Dušek o sitcomu:
„Sitcom je žánr původně rozhlasový, následně televizní, protože sitcom v televizi neznamená to samé jako situační komedie v divadle, přesnější převod toho termínu do divadelního prostředí by byl spíš konverzační komedie. To znamená důraz na argumentaci, všechno je to postavené na slově, akce je druhořadá. V Nájemnících nemůžeme hrát televizní sitcom, protože v něm se hraje hlavně očima, herectví je umírněnější, sílu mu dodává detail kamery. My musíme přidat na mimice, trochu víc hrát… Ale můžeme sitcomově argumentovat. Tak aby to bylo autentické - přesně, jednoduše dosahovat myšlenkového paradoxu, aby humor nevznikal primárně tím, že třeba někdo legračně zakopne, ale jako sekundární produkt té argumentace. Postavy jsou vlastně vážné, inteligentní, řeší vážné problémy, nezřídka inteligentně, ale divákovi, který bude vědět víc než ony, by to mělo fungovat především v komediální rovině. To je tedy teorie...“

A my dnes už víme, že ta „teorie“ funguje i v praxi. A těšíme se na další a další salvy smíchu zcela zaplněného sálu!