Čím vás zlákala nabídka Slováckého divadla, že jste se ujala režie slavného Měsíce nad řekou?
Dramaturgyně Iva Šulajová mě přivedla k té hře se slovy, že její dialog má překvapivě neúprosný spád. Pak mne také okouzlil její jazyk a téměř ibsenovská atmosféra.

Jaký bude váš výklad milostného dramatu?
Postavy se znovu setkávají s vlastními mladickými sny.  Některých se vzdaly, některé se povedlo naplnit jen zpola, v jiných očekáváních selhaly. Člověk by ale neměl chtít zmoudřet na úkor svých snů. Zpohodlnět, vzdát se svého hlasovacího práva. Vzít zavděk nejsnazším řešením. Ale ani se necpat někam, na co prokazatelně nemá. Hledání rovnováhy – pro život tak důležité a pravdy – pro člověka tolik bolavé.

V inscenaci se objeví tři Hlubinové. Můžete prozradit proč?
Chceme tak přispět k Šrámkově polemice nad tím, která životní fáze – mládí, dospělost či stáří – je člověku nejpřiléhavější. Zjistit, kdy je v životě nejblíže pravdě. Je to věčné snění a pýcha mládí, energie produktivního věku nebo moudrost, úleva a nadhled, jež přináší stáří? Lidstvo nám to bohužel znesnadňuje rozřešit dokonalou schopností alibismu a sebeklamu.

Co je podle vás na práci na nové hře nejtěžší?
Příběh a vnitřní svět Slávky Hlubinové, to není žádný růžový sad. Je opsaná od Ibsena. Vyplavují se na povrch temné stíny, nejniternější strachy, ale to vše se odehrává někde daleko za slovy. To důležité totiž zůstává u Šrámka nevyřčeno. A přece to divák musí „uvnímat“. Nejtěžší je ovšem vybalancovat žánr. Ona je to sice zadáním veselohra, ale plná melancholie, nostalgie, zklamání. Divák by se měl bavit na tom, jak postavy sekají jednu životní chybu za druhou. A někde mezi tímto výsměchem a upřímnou lítostí nad nimi – to je Šrámek.

Jaká jste coby režisérka? Dáváte hercům prostor na vlastní improvizaci?
Ne. Pro mne je velmi důležitý temporytmus. Takže nesnesu, když se pro divadlo tento stěžejní moment ponechává vlastně náhodě. Jsem za to ovšem nesmírně šťastná, když herci se svými nápady do práce vstupují, ráda jim je ale pomohu dotáhnout k nějaké definitivě.

Pro koho bude vaše inscenace určená? 
Pro všechny, jenž to stále táhne na místa, která jednou nenávratně opustili.

Herci se jednohlasně shodují, že jste pořád plná nesmírně pozitivní energie. Kde ji berete?
Musíte mít v hlavní roli tu malou zralou jeřabinu – Petru Staňkovou, já ji říkám Stanislavo. Ona je Staňka pořád od veselosti celá brunátná. A pak – nebojí se ztrapnit, a to když herec umí, má z poloviny vyhráno. Není nic horšího, než když se herci berou příliš vážně. A tak se snažím je od těchto choutek všemožně rozptylovat. Ale tady ve Slováckém to snad ani není potřeba. Moc ráda se sem vracím.

Jakou další hru byste si zvolila pro Slovácké divadlo, kdybyste si mohla vybrat?
Gabru a Málinku. Josková vs. Vojtková. Představení pro děti. Anebo Noc bláznů – o tom, jak pacienti psychiatrické léčebny zkouší divadelní hru. To by zdejšímu souboru sedělo.

A na co se v nejbližší době těšíte?
Propadám v závrať při myšlence na jaro! Ponurých – i když měsíčných – nocí už bylo dost!