Nakolik je pro vás Deník Anny Frankové i 70 let od konce druhé světové války aktuální?
Nedávno jsem se podívala svému muži přes rameno, když sledoval obrazovku počítače a do očí mě udeřil titulek: „Pocit míru je iluze, jsme už prakticky ve válce.“ Zhruba toto tam stálo, tlustý nadpis a pod ním článek o momentální situace v Rusku a na Ukrajině. Co dodat - není pro mě aktuálnější téma, nežli válečný konflikt a mír. Připomínat tyto otázky bude asi bohužel aktuální neustále. Jsem moc ráda, že se Deník Anne Frankové zkouší právě v těchto dnech. Stejně jako jsem ráda, že ve Slováckém hrajeme Cenu facky aneb Gottwaldovy boty.

Jaké pocity se vám honily hlavou, když jste text poprvé přečetla?
Bylo pro mě skoro těžké věřit, že takto vyspělé uvažování má třináctiletá školačka. Anne Franková prožila v úkrytu necelé dva roky a její způsob přemýšlení a schopnost zaznamenávat v písemné formě své pocity dospívající dívky jsou výjimečné! Tento deník je poklad a měl by si ho přečíst každý. Ne nadarmo je asi druhou nejvydávanější knihou na světě.

Jakým způsobem k Deníku Anny Frankové přistupujete na jevišti?
Přistupujeme k němu s velkou úctou, něhou a smyslem pro detail, ale musíme učit hodně textů, které se učí velmi nelehko. Nejde o formu dialogu, na niž jsme jako herci zvyklí. Celá forma ztvárnění, kterou přinesla paní režisérka, je pro mě zcela novým hereckým zážitkem.

Proč je podle vás důležité, aby se inscenace podobné té vaší, objevovaly na jevišti?
Na tuto otázku musím odpovědět otázkou první. Je velmi důležité mluvit o válce, o míru, o komunismu a všech těchto hrůzných tématech. Už proto, že žijeme v míru (i když jen relativním) a spousta mladých lidí se nikdy s podobnými věcmi ve svém životě nesetkala. Divadlo jim může zprostředkovat setkání s těmito tématy novou formou a být pro ně velmi živým zážitkem. A může v nich zažehnout plamínek touhy po poznámí pravdy a třeba i touhy změnit svět k lepšímu. Proto doufám a věřím, že Annu Frankovou zhlédne co nejvíc mladých lidí, kteří budou mít možnost ovlivnit nejen politické dění ve svém životě.

Jak se vám spolupracuje s paní režisérkou Mikotovou?
S paní Zojou je práce opravdu krásná, a to přesto, že se týká tak bolestného tématu. Zkoušíme v úzkém kolektivu, paní režisérka je velmi vnímavá a ochotná přistupovat vstřícně k našim nápadům, rozhodně není typem režiséra, který musí mít, stejně jako maminka, jak se u divadla říká, vždycky pravdu. To je velmi krásné. Přitom ale vyžaduje soustředění a kázeň, které si ale nepotřebuje vydobývat křikem.

Zvládáte tak bolestné téma s nadhledem?
Často se nám stává, že někomu na jevišti při zkoušení ukápne slza dojetí a já věřím, že dojetí je signálem o tom, že je duše člověka na správné duchovní cestě. Tak snad to bude i správným signálem na jevišti.

Co byste si přáli, aby si diváci po zhlédnutí hry odnesli z divadla?
Moc bych si přála, aby si diváci odnášeli z představení jako největší přání svého života touhu po míru na celém světě. A aby každý z nás pro to něco malinkého udělal. Pro to, aby bylo na Zemi líp.