Pane řediteli, lze Marvinův pokoj charakterizovat jednou větou?
Nelze. Kdyby to šlo, tak už to nemusíme inscenovat. Navíc to nedává smysl. To je jako někoho obsáhnout v jedné větě. Vše, co řekneme, budeme jen zlomek toho, co by to snad být mělo. Mohu jenom říci, že krom násilí, které vidíme všude kolem nás, se také často dopouštíme citového násilí na těch nejbližších, dětech rodičích a nejčastěji asi sami na sobě. Byť nevědomky, ale zranění jsou závažná i tak. A mimo jiné o tom také Marvinův pokoj je.

Nebude hra příliš depresivní?
Bude! Ale co to znamená příliš? Umění odráží jen to, co žijeme. Divadlo bez druhé strany dialogu, diváka, nedává smysl. A znáte to… S někým si popovídáte o dětech, s jiným o vaření, s někým zase o politice. Ale jsou i lidé, se kterými si nepopovídáte o ničem. Buď nemáte stejné téma, nebo si prostě jen nerozumíte. A s divadlem je to stejné. Někomu Marvinův pokoj potvrdí jeho depresivní vidění světa, někomu nabídne naději a někomu prostě neřekne vůbec nic. Ale problém může být i na straně mluvčího, tedy na naší na straně inscenátorů. Že to zkrátka neříkáme srozumitelně. 

Jak jste se k Marvinovu pokoji vůbec dostal?
Bylo, nebylo… Ne, teď vážně. Už jsem načetl a viděl tolik her, že nemám tušení, odkud se co vzalo. Neustále se seznamuji se spoustou textů, kterými mě zásobuje dramaturgie, kamarádi, spoustu věcí vidím na festivalech v divadlech, ale třeba i na JAMU. A občas se prostě některá z paměti vynoří, nebo vykoukne ze šanonu a “Hlas” vám řekne: “Teď je ta pravá chvíle.” Většinou ten hlas ale patří Ivě Šulajové.

Chystáte vůči původnímu textu nějaké úpravy?
Naprosto minimální, takřka kosmetické. Jedná se totiž o takzvaně “dobře napsanou hru”. Je to autorem velmi dobře promyšleno a Danou Hábovou také dobře přeloženo. Snad to bude patrné i z jevištní verze.

Hlavní role vytvoří Jaroslava Tihelková a hostující Dana Růžičková. Věděl jste hned, kdo bude hlavní role hrát?
Nezapomínal bych i na Davida Macháčka v roli Hanka. Velmi důležitá figura. Sice nemá takový prostor jako dámy, ale je to spíše o něm. A třeba říci, že David se s tím pere velmi srdnatě. Ale zpět k dámám. Velmi vtipná otázka. Copak co se týče ženského souboru, lze ve Slováckém něco plánovat? Dana Růžičková je důsledek pokračující gravidní vlny, byť i zde se projevuje synchronicita. Kontaktovali jsme se po letech právě tak akorát včas.

Co můžete prozradit o Daně Růžičkové? Jak jste na ni „přišel“?
Dana Růžičková je asi nejvýraznější ženskou tváří dnes již bohužel zaniklého brněnského divadla 7 a půl. Jako student JAMU jsem se na ni chodil dívat a už tehdy žasl nad šířkou hereckého rejstříku. “Sedmapůlka” byla tehdy (zhruba kolem roku 2000) zásadní alternativní scénou a jaksi z podstaty věci se soubor držel mimo mainstreamovou produkci ostatních divadel, což je dle mého soudu hlavní příčina faktu, že dnes Dana není národní celebritou. Pak jsme se potkávali již jako kolegové a slováčtí diváci nás společně mohli vidět v projektu Divadlo na vodě v roce 2010 v inscenaci o bratrech Mašínech “Cesta samurajů”, který vznikal ve spolupráci se spytihněvským loďařem Stanislavem Hampalou a hrál se po přístavech celého Baťova kanálu.

Na zahajovací zkoušce jste řekl, že jedno z témat hry zní: „Krev není voda“. Co si pod tím mají diváci představit?
Výchova a vliv prostředí není vše. Něco si neseme s sebou po rodičích a prarodičích a místo pro mě těžko představitelného genu si pomáhám myšlenkou společné krve. Pokrevní příbuzenství je zvláštní fenomén a nelze se vyhnout údělu svých předků a sourozenců. V dobrém i zlém. Všichni asi známe myšlenky, že něco budeme a něco naopak za žádných okolností dělat nebudeme, jako to dělali naši rodiče. A po letech, když se na ty záležitosti díváte s odstupem, se jen usmějete a víte, že se tomu prostě nedá vyhnout. A stává se to i v případě, že dítě svého biologického rodiče leckdy nezná, ale stejně se začne chovat jako on. Navíc fakt, že hlavní hrdinka trpí leukémií, tedy nemocí krve či krvetvorby a tato nemoc je hlavním hybatelem událostí, potvrzuje, že autor se zabýval podobnými myšlenkami.

Spousta diváků určitě viděla Zaksův film z roku 1996. Jakou máte zprávu pro tyto filmové diváky, kteří budou srovnávat Marvinův pokoj ve Slováckém divadle s filmem?
Žádnou, protože jsem ten film nikdy neviděl. Podle mých informací se ale hra v mnoha ohledech značně liší a producenti filmu nakonec významně přitlačili na jednu výkladovou rovinu proti původnímu záměru autora, takže předpokládám, že moc nedává smysl ta díla srovnávat. Zpráva by tedy asi zněla: „Přijďte se k nám na Marvina podívat a pak mi povězte, jak se to má s tím filmem.“ Ale hlavně přijďte, moc se na vás těšíme!