Pavle, jak byste charakterizoval Královu řeč?
Jak bych ji charakterizoval? Jako výborně napsanou hru. Myslím, že nejsem příliš schopný toto posoudit, ale v tomto případě si něco takového troufnu říct. Snad ani jedno slovo v ní není zbytečné.

Ztvárníte „Bertieho“. Co je pro vás na této roli nejzajímavější?
Nabízí se odpověď: koktání! Ono možná není tím nejzajímavějším, nejtěžším však ano. Jedna věc je učit se text, druhá učit se ho s koktáním, a to dodržet vždy domluveným způsobem (na různých místech různým) a ještě k tomu s výrazem, který je zrovna potřebný (taky vždy jiný). Ale zpátky k tomu, co je na roli Bertieho, neboli prince Alberta, vévody z Yorku, pozdějšího krále Jiřího VI. pro mě nejzajímavější… Nejspíš jakási dvojpólnost – slabost i síla. Slabost daná drsným dětstvím, odtud koktání i jiné nemoci a taky téměř neexistující sebevědomí. A síla jakási vnitřní, která se v něm někde uvnitř i přesto vše stále vyskytovala – nevzdat to, nezahořknout. Dále pokládám za sílu jeho smysl pro povinnost, vlastně i oběť pro službu království. Nejradši by utek´, ale právě smysl pro povinnost a přesvědčení o potřebě zachovat řád a pokračovat v něm jej přivede k tomu, že úkol, který se zdá být nad jeho možnosti, na sebe nakonec přece jenom vezme a jde se s ním poprat – sám slabý a téměř bezmocný.

Spatřujete nějakou podobnost s touto postavou? Je vám něčím blízká?
Nevím, jak to vyzní, ale zdá se mi, že právě tím smyslem pro povinnost. Taky mám za sebou situace, kdy jsem na sebe vzal určitá břemena, úkoly, přestože se zdálo, že není reálné je zvládnout. Nakonec to reálné bylo…

Hra vypovídá mj. o moci lidského hlasu, o jeho vlivu na ostatní i na vlastní sebevědomí. Funguje to tak podle vás i v běžném životě běžného člověka?
Příliš bych vliv hlasu pro běžný život nepřeceňoval. Je potřebný jako všechno ostatní v těle - Pokud je poškozený či chybí, je to samozřejmě těžkost a překážka. Ale myslím, že hodnotu člověka to nesnižuje a je možné si najít jiné komunikační způsoby. V případě britského krále je situace jiná. Protože hlas je jediným prostředkem, nástrojem, který mu pro vykonávání úřadu zbyl. Nemá žádné rozhodovací pravomoci. Může jen morálně působit – oslovovat svůj lid přes mikrofon v plenéru, v rozhlasovém studiu, před kamerami. A také reprezentovat ho při různých setkáních a jednáních, společenských akcích. A poškozený mluvní projev ve všech těchto případech nepůsobí dobře a vrhá stín na celou monarchii...

Napadá mě, jestli jste jako dítě chodil k logopedovi? Spousta dnešních dětí logopeda navštěvuje...
Ne, tuhle zkušenost za sebou nemám, pokud si vzpomínám, mluvil jsem vždy dobře. Jistě je to zásluha i mojí maminky, která mi četla, recitovala, zpívala… Pamatuji se, jak si doma nahlas říkala monology Puka ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Ale taky mi utkvěla Balada o Palečkovi od Jana Nerudy, kterou mi před spaním často recitovala… Nikdy jsem se tuhle báseň neučil, jen z jejího podání ji dodnes umím naprosto přesně zpaměti. Mluvila krásně česky a to, myslím, na moji mluvu mělo asi ten největší vliv. A samozřejmě pohádky z gramofonových desek či z rádia – ty z rádia zase pozorně poslouchala moje babička. A můj tatínek dodneška nesmí být rušen při poslechu nedělní pohádky na Českém rozhlasu Dvojka.

Na začátku zkoušení jste spolu s Igorem Stránským a Pavlem Majkusem navštívil logopeda. Co vám tato zkušenost dala?
Režisér Igor Stránský domluvil v Brně setkání s logopedem a jeho několika klienty. Ti velmi otevřeně o své vadě a jejím zdolávání mluvili. I o tom, jak se cítí v různých životních situacích, když jim koktání nedovolí se posunout v tom, co chtějí sdělit, dál. Jsou to těžká muka. A reakce okolí nebývají vždy přívětivé. Nevěděl jsem třeba, že když zpívají, nekoktají, někdo nekoktá, když je ve tmě, jiný nekoktá, když má veřejný projev (v rozhovoru ve dvou ale ano), jsou to zajímavé věci. Já jsem si z této schůzky bral právě toto – soukromé intimní zkušenosti lidí s vadou koktavosti. Pak také, na kterých písmenech se koktání nejčastěji projevuje, i některé postupy, jak to zvládnout. Sami ale přiznávali, že něco jiného je, když je člověk v klidu, když „trénuje“ a něco úplně jiného když se dostane pod tlak v konkrétním praktickém životě. Přestavte si, že telefonujete někam třeba na úřad a najednou nejste schopni ani říct své jméno. Musí to být hrozné. A o tom všem jsme mluvili… Kromě režiséra Igora Stránského a kolegy Pavla Majkuse s námi v Brně byla i dramaturgyně inscenace Markéta Špetíková.

Znal jste před zkoušením i slavný film? Pokud ano, nechal jste se v něčem inspirovat od filmového Bertieho?
Ano, film jsem viděl už před delší dobou. Nejradši bych se inspirovat nenechal, ale herec ztvárňující Bertieho mi poměrně hodně utkvěl v paměti. To se pak taková už daná představa těžko opouští. Přesto bych řekl, že jdeme ještě o něco jinou cestou, než film. Teď už si myslím, že mě více ovlivňují fotografie skutečného Bertieho – Jiřího VI. Jsou pro mě velmi zajímavé a hodnotné pro pochopení vnitřního světa tohoto člověka.

V čem bude inscenace jiná od filmu?
To je dost těžká otázka. Určitě bude jiná už jenom tím, že se děj odehraje na jevišti, ve scéně a kostýmech, které budou jiné. Jiná bude hudba. Herci budou jiní. A to všechno už jsou zásadně rozdílné prvky. Řekl bych, že film ve mně nevyvolal příliš emocí. I když ho považuji za zajímavý. Když se nám podaří naplnit záměr, který máme, bude se naše inscenace od filmu lišit i tím, že závěr bude hodně emocionálně nabitý. A to záleží především na mně...

Čím se inspirujete, když si přečtete scénář? Čekáte na režisérův výklad, čtete všechny možné tituly související třeba s obdobím, v němž se hra odehrává? Nebo na to jdete prostě po citu a intuici?
Všechno to, co zmiňujete, bych rozdělil do etap. Rád se zásobím informacemi buď ještě před začátkem zkoušení nebo v jeho začátku (knihu Králova řeč nám doporučil režisér, ještě než jsme začali zkoušet a myslím, že pro nás s Pavlem Majkusem byla hodně inspirující). Scénář sám ve mně vyvolá představy. Se svou představou přijde i režisér. Někdy se v představě shodujeme, jindy ne a čeká nás cesta sbližování. A i cit a intuice má svoje místo. Zpravidla ve chvíli, kdy už mám informace, znám alespoň téměř text, se otvírá prostor pro vnitřní tvorbu, pro rozšíření všeho toho, co jsem slyšel nebo četl o impulsy, které se vynořují „odkudsi“. Snažím se jim naslouchat a zkoušet je zahrát. To je období, ve kterém se nacházím právě teď, 14 dní před premiérou. Všechno není dobré. Ale rozšiřují se mantinely, v nichž se jako postava mohu pohybovat, vnímám postavu víc, rozumím jí víc, sžívám se s ní víc a rád bych jí dal co nejvíc prostoru. Aby nebyla mnou svázaná, ale aby skrze mě co nejsvobodněji jednala.

Kostýmy k inscenaci vytvořila Marie Jirásková. Je pro vás kostým tak důležitý? A stalo se vám někdy, že vám kostým nepadl nebo jste se v něm necítil?
To se mi asi nestalo. Ale kostým je velmi důležitý. Teprve s ním se proces seznamování se s postavou uzavírá. Řekl bych, že kostým je jedním z posledních impulsů při práci na roli. A může dokonce výrazně proměnit charakter postavy. Něco jsem si o postavě myslel, ale když obléknu kostým, zjistím, že jsem někdo trochu jiný, než jsem se do té doby domníval… Ale to se snad v případě Královy řeči nestane. Všechno i kostým zde slouží vnitřnímu smyslu hry a postav, nejde o vnější působivost. I když – jsou věci mezi nebem a zemí...

Jsou role, které se zadřou hercům pod kůži, a někdy nebývá lehké z postavy vystoupit. Máte také takovou zkušenost? A myslíte, že tomu tak bude i v případě Bertieho?
Ano, takové zkušenosti mám. Například když jsem hrál roli Fausta ve hře Mein Faust nebo Otce v Šesti postavách, Mr. Drýmra v Modrých květech nebo nyní Petra Stockmana v Nepříteli lidu. Chvíli mi trvá než představení a roli rozdýchám… A myslím, že i Bertie bude jedna z takových rolí.

Diváci vás znají z rolí komických, muzikálových, i z postav dramatických. Která z hereckých poloh vás profesně láká víc? Nebo vás přitahuje právě ta rozmanitost?
Rozmanitost mi rozhodně nevadí. Na všem mě ale láká pravdivost projevu, člověčina. Nebýt figurkou, ale živým člověkem.

Máte nějaký svůj herecký rituál, než vkročíte při premiéře na jeviště?
Mám své rituály před každým představením. A ty jsou – rozcvičit se a rozmluvit, připravit tělo, aby pak už fungovalo automaticky; a taky tím dávám možnost mé psychice oprostit se od všeho, co bylo či je někde mimo divadlo v mém soukromí - vyčistit si hlavu. Dál si projdu text a připomenu si průběh celé role, odkud kam míří, s čím se potýká, někdy mě napadne i něco zcela nového, co si ten den třeba zkusím. A těsně před tím, než jdu na jeviště, si často text pouze rychle prolistuju a na každou stránku vrhnu jen krátký pohled. Pak si řeknu „teď už všechno víš a běž si to s diváky prostě jenom užít“. Někdo o mně občas říkává, že při zkoušení přemýšlím až moc. Je to asi pravda. Ale při představení už nepřemýšlím. Tam nechám jen věci plynout. Když všechny etapy procesu předtím byly opravdu zcela a dobře využity, pak představení si můžu opravdu už jenom užít. A doufám, že spolu se mnou i kolegové a diváci.

Děkuji za milý rozhovor a zlomte vaz!