Před začátkem zkoušení jste mi řekla, že už dlouho jste se tak nebála. Proč?
Polovina tohoto velkého strachu vyplynula z rodinné situace. Už pár měsíců u nás bydlí moje jednaosmdesátiletá babička, do toho má tříletá dcerka první pubertu a horko těžko jsem hledala čas a klid už jen na přečtení textu. Nedovedla jsem si představit ty budoucí týdny - jak bude vypadat moje domácí příprava, která je u role takového rozsahu nezbytná, kdy se budu učit, jak se budu schopna soustředit. Druhá polovina se týkala toho, zda a jak budu schopna Noru zahrát. Ale to je moje taková osobní libůstka. Trošku samu sebe postraším, abych se mohla (případně) mile překvapit. (úsměv)

Už vás strachy přešly?
Už je to lepší, když se jde krůček po krůčku, není ten vrchol tak nedosažitelný. Třeba při představení Války s Mloky mám 50 minut čistého času, který můžu věnovat jen Noře. Knížky jsem odložila nebo vrátila do knihovny. Volný čas si plánuji s větší rozvahou a dceru s babičkou posílám dřív na kutě.

S režisérem Nory Martinem Františákem spolupracujete poprvé. Dá se jeho přístup srovnat s prací některého jiného režiséra, nebo má svůj osobitý styl?
Napadá mě jediné přirovnání. Některé vidění a vnímání má, dle mého názoru, společné s panem Pitínským. A ten zbytek je už jen a jen osobitý Martin "Francin" Františák.

Režisér Františák je z Valašska. Je v jeho povaze něco, díky čemu má k hercům i k celému Slováckému divadlu blíž?
Myslím, že to bude ta regionální hrdost "my na Valašsku" (velice si v tom notují s kolegou Trčálkem). My si tady taky rádi pobrukujeme "my na Slovácku". To je tak milé!

Nora patří k vysněným rolím mnoha hereček. Byl to i váš případ?
Tiše jsem toužila prožít kus divadelního času s některou z velkých ženských hrdinek. A sen se mi naplnil v podobě Nory Helmerové.

Co nám o postavě můžete prozradit?
Spíš by se hodilo ptát, co jsem schopna prozradit. Není toho mnoho: žena, dítě, panenka. Víc spíš cítím a svoje slova na to momentálně nemám.

Hra vznikla před více jak sto lety. Má co říct dnešním divákům?
Nejčastěji od pana režiséra slyšíme „jak on to ten Ibsen dobře napsal“ a tento jeho um má na svědomí i to, že jeho hry, byť jsou to více jak stoleté stařenky, mají esprit mladých dam. Ibsen přišel na vzorec, podle kterého můžete sčítat a odčítat v lidech zítra, stejně jako včera.

Říká se, že diváci chtějí vidět hlavně komedie a muzikály. Diváci Slováckého divadla však dokazují opak. Čím to podle vás je?
Mají dobrý vkus a vědí, že se dá odpočívat i se zapnutou hlavou.

Premiéra je skoro za dveřmi. Jak se to u vás projevuje? Nejíte, nespíte, nebo jste si za léta u divadla už na předpremiérový stres zvykla?
Ano, manžel si už na můj předpremiérový stres zvykl. Snažím se to tutlat, ale vevnitř cítím jisté chvění, které mi naštěstí nebrání v spánku. S tím jídlem je to už o fous horší. Ale menší zlo je pro mě pozřít kousek rohlíku, než jít hrát s prázdným žaludkem. Už jsem si za ta léta vytipovala předpremiérový a popremiérový jídelníček. Co byste řekl, že budu popíjet celou neděli 17. března? Vývar!