Ve Slováckém divadle neexistuje muzikál, který by se bez vás obešel a můžete srovnávat. Jaká byla práce na Adéle? Přece jen jde o rodinné stříbro české kinematografie. Tentokrát to pro mě bylo trošku jednodušší, než jindy, protože v muzikálu téměř vůbec netančím. Všechno odedřou kolegové. A rodinné stříbro – ono pro nás není nic nového převádět na jeviště původně filmový příběh. Už máme za sebou Šakalí léta a vlastně i muzikály Donaha! a Sugar jsou původně filmy. Na to zkrátka nemyslím a snažím se odvést v daných podmínkách co nejlepší práci. Nikdo asi nečeká, že budete stejným Nickem Carterem, jakého ve filmu vytvořil Michal Dočolomanský. Přesto ale, jak jste hledal tu rovnováhu, aby byla postava taková, jakou si ji pamatují diváci a zároveň vaše? Jak jste ji tvořil? Dělám ji samozřejmě po svém a vycházel jsem hlavně z textu pana Brdečky, mimochodem ten scénář je opravdu fantastický. Takže ten byl pro mě nejdůležitějším vodítkem, stejně jako cit pro nadsázku a parodii. A na všechno dohlížel režisér Radek Balaš. V každém muzikálu diváky překvapujete novými a novými dovednostmi. Co předvedete tentokrát? Prošel jsem rychlokurzem juda, ale ať diváci nečekají nějakou velkou sestavu. To bylo nutné proto, aby chvaty, které budu na jevišti používat, vypadaly samozřejmě a suverénně. Ale fakt samotný, že přidáváme s kolegy do našich rejstříků další a další dovednosti, mi nijak nevadí. Naopak, už mi to ani nepřijde, protože téměř do každé inscenace se učíme něco nového. Vzpomenete si, kdy jste viděl poprvé film? A pouštěl jste si jej i během zkoušení muzikálu? Poprvé jsem jej viděl možná někdy před deseti lety a tenkrát se mi líbil. Od té doby jsem na něj netrefil a přiznám se, že mě po tom několikaměsíčním zkoušení ani moc neláká. Nedovedu si představit, že bych po zkoušce Adély přišel domů a tam si s rodinou pustil ještě film na DVD. Ale po derniéře si ho rád dopřeju. Bude vaše provedení stejné jako filmové, nebo se diváci mohou těšit na překvapení? A co známé věty jako ta carterova nejpoužívanější – vždy ve střehu. Zazní taky? Diváky čeká zcela jiný závěr a ve filmu není samozřejmě ani muzika Ondry Brouska s texty Radka Balaše. Ale zrovna vzpomínanou větu moc rád nemám, protože ji říkám snad stokrát. A abych nezapomněl, hodně se také těším na chvíli, kdy ze sebe v závěru svléknu nepříliš pohodlný kostým, mimochodem, snad dvacátý. Až jej diváci uvidí, jistě pochopí, proč nepatří k mým oblíbeným. (smích) Vzpomněl jste muziku Ondřeje Brouska. Můžete jí nějak přiblížit? Hudba cituje slavné muzikály a jejich skladatele. Muzikáloví znalci si užijí. Ty citace ale mají svůj význam, dodává to celé inscenaci punc parodie, protože Adéla je hlavně parodií a nadsázkou. Když hudbu srovnám s ostatními projekty, musím přiznat, že je velmi těžká. Ondra nám napsal vícehlasy, překrývají se jednotlivé motivy. A když to zpíváte všechno naživo, bude to těžké. Ale my máme výzvy rádi.