Když jste připravovali Noru, prozradil jste, že vážnější role jsou vám bližší než ty komediální. Teď je tady další, v sobotu bude mít premiéru Kočka na rozpálené plechové střeše, kde hrajete postavu Bricka. Není vám pořád ještě smutno po legraci na jevišti?
Nevím, jestli mi má být smutno po legraci na jevišti, před nedávnem jsem ztvárnil roli Pošťáka v Dobře placené procházce a to je role komická a čeká mě role Floridora v muzikálové komedii Utíkej, Nituško!. Takže Brick je přesně načasovaná dramatická role mezi dvěma komickými. Ale pravdou je, že v třeskuté komedii typu Nájemníci nebo 1+2 (komedie 1+2=6 (Jeden a dvě je šest), pozn. red.) jsem ještě nehrál.

V čem je Brick jiný, než ty předešlé postavy?
Je to docela nenápadná postava, která je na jevišti až na pár okamžiků od začátku do konce. Ale moc toho nenamluví, je uzavřený sám do sebe. Řeší své problémy uvnitř sebe, což čas od času vyhřezne na povrch a to pak stojí za to. Předešlé moje postavy byly extrovertní, jak se říká „na velké plátno“. Brick je hodně niterný.

Bricka před vámi hrály ty největší herecké osobnosti. Inspirovaly vás v něčem?
Nenechávám se nějak zásadně inspirovat, rád vycházím ze sebe a z režijního vedení. Samozřejmě, že jsem viděl slavný americký film s Paulem Newmanem, byl skvělý a moc se mi líbil. V té době to byl velký fešák a chlapák, a to nevím jestli splňuji. (smích)

Je to závazek, když víte, že postavu hrál Paul Newman? Nebo spíše výzva?
Nevím, asi výzva se závazkem - abych to po Newmanovi úplně nepokazil.

Kdo to vlastně je Brick?
Bývalá velká sportovní hvězda, která zažila velké zklamání, týkající se jeho nejlepšího přítele a jeho ženy Maggie a tyto problémy řeší alkoholem. Stal se z něj regulérní alkoholik. Nerad bych prozrazoval pro diváky, kteří hru neznají, o jaké zklamání šlo, protože si myslím, že je to docela napínavé, sledovat jak se v ději postupně rozkrývají problémy celé rodiny „velkého taťky“.

Poprvé se potkáváte s režisérem Michalem Zetelem. Jaký je?
Na Michalovi se mi líbí, že dělá čisté herecké divadlo bez zbytečných režijních schválností, které někteří režiséři mají rádi. Nechává herce, aby vycházel sám ze sebe a přesnými postřehy ho poposunuje k cíli. Je to krásná čistá činoherní práce.

Jste rád, když můžete pracovat se stále novými osobnostmi, nebo máte raději ty známé, od kterých víte, co můžete čekat?
Jsem za to nesmírně vděčný a děkuji za tyto příležitosti setkávat se s novými režijními postupy a postřehy. Vždy mě posunou o kus dopředu.

Zmínili jsme na začátku Noru. Vy jste byl za roli Helmera před týdnem nominovaný na Thálii. Předpokládám, že je zbytečné ptát se, jestli vám to udělalo radost. Spíš se zeptám, jak na tu postavu budete vzpomínat?
Jako na jednu z mých srdečních záležitostí. Moc jsem měl tuto postavu rád, i když byl Helmer „hajzlík“. Jak jsem říkal v úvodu, právě on je příkladem onoho „velkého plátna“. Výbušný cholerik, který drtil svou ženu Noru a choval se k ní jako k panence, kterou si zasadil do své zlaté klece, a když pak začala vystrkovat růžky, byl problém na světě. Myslím, že jde o hodně aktuální téma, takových Helmerů, kteří se chovají stejně, ne-li hůř ke svým ženám, po světě chodí moc. Jestli jsme třeba někomu otevřeli oči, nebo jakkoli pomohli uvědomit si, že ve svém soukromí zažívá něco podobného, tak je to dobře. Samozřejmě tato práce byla vynikající i díky výbornému vedení režiséra Martina Františáka.

Na Thálii býváte nominovaný téměř pravidelně, a to jak v muzikálové, tak v činoherní kategorii. Dá se říct které nominace jsou těžší?
To nemohu nijak zhodnotit. Byl jsem na Thálii nominován už šestkrát a nikdy jsem žádnou postavu nevytvářel proto, abych byl za ni pak následné nominován na nějakou cenu. Na druhou stranu musím po pravdě říct, že si hodně cením těch činoherních nominací, protože si myslím, že v činohře je větší konkurence.

Sám jste Thálii získal, a to za postavu Jerryho v muzikálu Donaha!. Ten už měl být stažený z repertoáru, ale diváci jej stále chtějí vidět. Měl jste radost, když se v divadle rozhodlo, že se vrátí? Nebo jste z něj byl za těch osm let hraní unavený?
Moc mě potěšilo, že se Donaha!, hlavně díky diváckému zájmu, na repertoár Slováckého divadla vrátilo. Myslím, že je velká hloupost zbavovat se titulu, o který je tak velký zájem. Na druhou stranu nebudu tvrdit, že to není, hlavně fyzicky, náročné představení. Bývám po něm hodně zničený. Ale za ten dlouhotrvající potlesk, vřískot, pískot a dupot ze strany diváků to stojí.

Muzikál Donaha! je i po více jak sto reprízách pořád vyprodaný. Čím to podle vás je?
Myslím, že je to dějem, který je ze současnosti. V Dohana! se řeší problémy, které všichni známe, často je i prožíváme, řeší se s nadhledem a humorem a vše je zabaleno do úžasné moderní hudby a vynikajících hereckých výkonů. (smích)

Užíváte si hraní Donaha! pořád stejně?
Čím dál tím víc. Přece jen jsme o nějaký ten pátek zkušenější, o pár kil těžší a konec už je zřejmě v dohlednu. Takže si každou reprízu hodně užívám a děkuji divákům, že na Donaha! pořád chodí.

Na březnové Donaha! zbývá v pokladně posledních pár lístků. Nemáte někdy chuť sednout si sám do hlediště a dívat se? Co by vás na tento titul do divadla přivedlo?
Moc rád bych Donaha viděl, ale asi bych to nevydržel a vyskočil na jeviště za klukama a hrál s nimi. A co by mě přivedlo do hlediště? Teď už asi věhlas této inscenace, dobrá muzika a byl bych zvědavý, jestli jsou ti chlapi takoví frajeři a půjdou na konci skutečně do naha…