Vánoce jsou tady. Na co se nejvíc těšíte?

Na rozzářená očička mé dcerky u vánočního stromečku. Mám pocit, že se těším víc než ona. Když se na Vánoce ptali Elišky ve školce, odpověděla, že „nejvíc se opravdu těší taťka".

Psali jste s Eliškou Ježíškovi?

Samozřejmě. Dali jsme dopis za okno, jenže pak jsme na něj zapomněli a Eliška ho ráno objevila. Jen tak smutně řekla: „Nebyl tady" a my jsme se začali s Ivou (manželka - pozn. aut.) předhánět ve vysvětlování, že toho má Ježíšek moc a že to všechno nestíhá.

Co si dcerka přála?

Knížku o Sněhurce. Dlouho jsme ji nemohli sehnat, ale nakonec pod stromečkem bude.

Je krásné, že pořád věří na Ježíška. Kdy jste vy zjistil, jak to všechno je?

Na to si pamatuju přesně. Měli jsme doma dveře, které se nikdy nezavíraly, ale když byl Štědrý večer, tak najednou zavřené byly. A pak jsem přes sklo viděl siluety postav, které velmi nápadně připomínaly rodiče. Tu a tam jim něco upadlo, ozvalo se sprostší slovo a bylo po iluzi.

Dcera zatím věří bez výhrad?

Ano, i když je už taky pěkně zvědavá, a to jí jsou necelé čtyři roky. Zrovna nedávno jsem se zapotil, když se ptala, jak se Ježíšek dostane ke každému stromečku, když nemá dům komín, jak si otevře, když jsou dveře zamknuté a podobně. Jakmile jsem už nevěděl kudy kam, tak jsem jí řekl, že je to jedno velké kouzlo a bylo po vysvětlování. Ale nevím, jak dlouho se s tím spokojí. (smích)

Jaký dárek by udělal radost vám?

Mně udělá radost každý dárek. A teď to rozhodně není klišé. Kdyby to byla sebemenší maličkost, potěší mě. Protože si uvědomuju, že tomu člověku, který mi jej dává, stojím zato, aby šel do obchodu a něco koupil, aby sedl nad papír a něco vyrobil. Rozhodně nepařím mezi ty, kteří ohrnují nad některými dárky nos. Víte, co dokonce dělám?

Povídejte.

Všechny vánoční dárky si schovám na jedno místo a pak se s nima chodím pár dnů těšit.

Prozradíte, co tam třeba bylo loni?

Vzpomínám si například na meteorologickou stanici. Zajímám se o počasí a najednou jsem dostal něco, co by mě ani nenapadlo, že bych si mohl koupit. Teď jsem moc rád, že ji mám. Ale takových věcí je víc. Třeba knížky. Zrovna jednu takovou jsem loni dostal, říkal jsem si, jak je to hezké, že mi ji Iva dala, ale byla tak tlustá, ta knížka, že jsem se do čtení úplně nehrnul. Pak mě ale tak zaujala, že jsem si koupil další díly.

Vy ale dostáváte dárky i od diváků během celého roku. Je to tak?

Ano, naši diváci nás mají rádi a pořád nám něco posílají. Pravidelně například dostávám dárky od Ivy a Kláry, tak jsou pokaždé podepsané. Vůbec nevím, kdo to je, ale moc si toho vážím a děkuji jim, třeba si to přečtou.

Jak často takové dárky dostáváte?

Zrovna od této dvojice skoro každý měsíc. Dovedete si představit? Že někdo má herce tak rád, že mu vždycky něco pošle? To je přece úžasné. Ale u nás v divadle je to tak, že skoro každé představení někdo z nás něco dostane.

Co to bývá nejčastěji?

Čokolády, víno, plyšáky, kytky. Ale dostáváme i netradiční dárky.

Jaké třeba?

Když jsme začali hrát muzikál Donaha!, dostal jsem saténové trenýrky. Byly moc krásné, doma jsem si jich užil (smích). Pak přišlo období muzikálu Adéla ještě nevečeřela, a to jsem dostal hned dvě masožravé kytky. Nebo při Rychlých šípech - co tam jsme dostali dárečků. Dort ve tvaru vlajky, hadrové panáčky našich postav, kdysi někdo poslal buchty a spoustu dalších.

Co s těmi všemi dárky děláte?

Buchty i dort jsme snědli. A jestli si myslíte, že jsem ty ostatní někam strčil a nevím o nich, tak se mýlíte. Všechny mám ve skříňce v divadle a...

Občas se s nima potěšíte?

Přesně tak.

Jaké pracovní dárky vám přinesl právě končící rok?

Hezké role, vyprodané hlediště Slováckého divadla, taky zajímavou příležitost v televizi, točil jsem seriál.

Nezastavíte se. Prozradíte o něčem ze zmiňovaného víc?

Zajímavý bude asi seriál Vzduchoplavec Kráčmera. Je to cestopis pro děti. Balonem jako hlavní hrdina létám po českých městech a dětem ukazuju, jak vypadala kdysi a jak vypadají dnes. Je to úžasné v tom, že se sám dozvím spoustu zajímavého. Už je hotových dvanáct dílů a od ledna se začnou vysílat. A po následující tři roky budeme točit další.

Vraťme se k Vánocům. O těch se říká, že mohou plnit sny. Jaké pracovní sny máte vy?

Pryč je ta doba, kdy jsem byl na škole a přišel za námi do vyučování Miroslav Donutil a my jsme z něj byli všichni pryč. Dnes se mezi slavnějšími kolegy pohybujeme běžně a už nám to nepřijde nijak zvláštní. Ale jedno jméno mě pořád láká.

Hned se k němu dostaneme, ale řekněte - velká jména vám neroztřesou kolena?

Samozřejmě, že si všech osobností vážím, mám z nich respekt. Když všechno dobře dopadne, mohl bych si zazpívat s Marií Rottrovou, kterou mám rád, ale já bych chtěl něco dlouhodobého. Něco, co by mě naplňovalo déle, než jeden večer, jestli mi rozumíte.

Ano - jaké je tedy to jméno, o kterém jste mluvil?

Chtěl bych si zahrát s Emílií Vášáryovou. Nebo s jinou velkou herečkou. Rád bych s ní nazkoušel nějaký intimní příběh o dvou lidech. To by mi udělalo velkou radost. Celé zkoušení, celá ta dlouhá doba, kdy se poznáváte na jevišti a kdy hledáte to nejlepší pro sebe i pro diváky - to by byl splněný sen.

Tomáš Šulaj

• - narodil se 7. ledna 1976 vPřerově
• - v letech 1995 - 1999 vystudoval činoherní herectví na brněnské JAMU
• - hostoval vpražském Národním divadle ve hře Mistr a Markétka
• - ve Slováckém divadle je od roku 1999
• - vytvořil celou řadu rolí (Jago v Othellovi, Rychlonožka v Rychlých šípech, nyní zkouší postavu Marinelliho v dramatu Emilia Galotti)
• - několikrát se stal nejpopulárnějším hercem Slováckého divadla
• - za Jerryho v muzikálu Donaha! získal cenu Thálie, za několik dalších postav byl na Thálii nominovaný
• - je ženatý, má dceru Elišku