Jaký byl první impuls, který vás začal směřovat k divadlu? Když jsem byl ve čtrnácti na svém posledním letním táboře a balil jsem tam holky na své komedianství, tak tehdy to ty holky poprvé pojmenovaly. Hrozně se divily, že nastupuji od září na hotelovku a nejdu studovat konzervatoř. Já se taky hrozně divil, protože mě do té doby nic takového nenapadlo, ale začal ve mně hlodat červíček, říkal jsem si, když to zabírá na holky, tak to zkusím i jinak. Vytyčil jsem si cíl a šel tvrdě za ním, udělal jsem konkurz do amatérského souboru Dostavník a ve čtvrťáku se přihlásil na JAMU. Vlastně tu maturitu jsem skládal hlavně proto, abych mohl studovat vysokou. Po absolvování JAMU jste prý do Slováckého divadla nastoupit nechtěl. Proč? My jsme byli docela silný ročník a ve čtvrťáku jsme měli pocit, že nám divadelní svět leží u nohou a všichni na nás čekají s otevřenou náručí. Tedy hlavně v Praze.Takže pod tímto dojmem nikdo moc nechtěl na oblast, nejednalo se tedy jen o Slovácké divadlo. Tehdy jsem měl nabídku do Plzně a chtěl jsem ji využít, ale nevyšlo to a mě zůstala jen ta „oblast”. Už po pár měsících ve Slováckém jsem zjistil, že mi nic u nohou neleží a mám se ještě hodně co učit. Teď jsem vděčný, že to co si tenkrát ten „namistrovaný jamák” vysnil nevyšlo a děkuji pánu bohu, že mé kroky zavedl sem. Říká se, že první role v profesionálním angažmá je pro herce něčím výjimečná, Je to i váš případ? Je. Moje první velká role byl Romeo v Shakespearově tragedii Romeo a Julie a musím říct, že to byla velká zkušenost. Mou partnerkou byla Terezka Mikšíková a tehdy to byl pro mě vlastně neznámý člověk a já sní měl hrát milence. Takže to bylo období vzájemného poznávání, nejen s partnerkou, ale i s novým režisérem, novým divadlem a velkou rolí. Navíc hrát tak strašně zamilovaného klaďase není žádný med. Žádný z muzikálů, který se během vašeho působení ve Slováckém divadle inscenoval, se bez vás neobešel. Je vám žánr muzikálu něčím bližší, než činohra? Ani ne, nerozlišuji to. Samozřejmě, že v muzikálu můžu uplatnit svou velkou lásku – zpěv, ale ve Slováckém se naštěstí pořád dělá ten klasický muzikál kde se hraje, zpívá a tančí, narozdíl od pražských písničkových produkcí takže té činohry si užijeme dost i tady. Řekl bych, že činohra je nejdůležitějším článkem, je to odrazový můstek do všeho i tu písničku musí herec zazpívat s určitým prožitkem a ten by bez dobré činohry nebyl. Takže teď mi s toho vlastně vychází, že činohra vítězí. Co je na studiu muzikálové role nejtěžší? Skloubit všechno dohromady, zpěv, tanec a hraní, tak aby to bylo naprosto přirozené a divák měl pocit, že to co vidí by se mohlo klidně stát. Muzikál se vždycky zkouší na třech frontách. Nejdřív se herec musí naučit písňové songy, pak k ním přidá taneční choreografii, nazkouší činohru a pak přijde to nejtěžší dát to vše dohromady. A když se k tomu přidá megalomanství režiséra, co se technických efektů týče tak to bývá ještě složitější. Radek Balaš režisér Pokrevních bratrů Šakalích let a Donaha!, patří k náročným režisérům. Stalo se vám, že před vás postavil úkol, o němž jste byl na začátku přesvědčený, že jej nezvládnete? Mám pocit, že drtivá většina Radkových úkolů tímto zaváněla, ale to si nesmíte nikdy připustit, že byste to nezvládli. Sám za sebe musím říct, že jsem rád, když režisér klade před herce těžké úkoly. Profesor akrobacie nás na škole učil, že člověk musí jít do všeho po hlavě a nemyslet na pud sebezáchovy, on to teda myslel na ty akrobatické prvky, ale já mám pocit, že to platí ve všem.Člověk si musí věřit pak dokáže i nemožné. Můžete některé obzvlášť náročné scény odmítnout hrát? Jak to bylo, když jste se s kolegy dozvěděli, že na konci Donaha! se budete muset svlékat? Když je to opravdu náročná scéna, kterou by herec nezvládl, může ji odmítnout, ale svléknout se na jevišti do naha není přece zas tak náročné. A jak to bylo, když jsme se to dozvěděli?Už když se ten titul nasadil, tak každý podle názvu tušil, že tam o to svlékání půjde. A když ten los padl na nás tak jsme i očekávali kdy padne TA otázka. A když padla tak jsme řekli ano, věřili jsme, že to Radek narežíruje vkusně, a to myslím udělal. Vzpomínám si na zkoušku, kdy jsme poprvé zkoušeli scénu u Harolda a my se před sebou postupně svlékali do spodního prádla. Ten ostych, který tam vznikl byl natolik autentický, že nebylo už ani co hrát. Radek Balaš říká, že Donaha je nejtěžší muzikál, který ve Slováckém divadle režíroval. Myslíte si to i vy? A proč? Myslím si, že to je opravdu nejtěžší muzikál v historii Slováckého divadla. A to hlavně kvůli hudební náročnosti. Je to nesmírně dravá a moderní hudba, ale tím je i hodně náročná na zpěv. Například některé moje party jsou na hranici mého rozsahu, když jsem poprvé viděl noty, tak jsem si říkal, že to nemůžu zazpívat, ale díky korepetitoru Davidu Burdovi jsme to zvládli. A to už nemluvím o basketbalovém čísle, stepu a všech těch technických špecích, které si Radek vymyslel. Jsem rád, že jsme tu vysoko nasazenou laťku přeskočili, což dokazuje neustále vyprodané hlediště. Jsou v inscenaci místa na, která se obzvlášť netěšíte? Ani ne, já si Donaha užívám se vším všudy. Ale v minulých Radkových muzikálech taková místa byla. Například v Pokrevních bratrech jsem se netěšil na mou první repařskou píseň. Byla dost těžká a Radek si do ní ještě vymyslel dost náročnou choreografii, takže jsem to taktak udýchal. Nebo v Šakalích letech jsem moc nemusel to kouzelnické číslo s létající koulí, byť jsem si ho sám vymyslel. Měl jsem vždycky nervy, že ten trik pokazím. Ale v Donaha! žádné takové místo nemám. Jak na Donaha reagují diváci? Jedním slovem úžasně. Zvlášť ženské publikum, což je asi pochopitelné. Vzpomínám si na jednu reakci, a to hned na začátku děje, když sedíme s Martinem Vrtáčkem zavřeni na záchodku a posloucháme, jak se o nás naše ženy baví. V momentě když Daveova manželka říká, že spolu dlouho nespali, tak se z první řady od jednoho muže ozvalo„„ nic si s toho nedělej, to je všude stejný“”. Donaha! se ve Slováckém divadle stává stejným hitem jako Rychlé šípy. Máte proto vysvětlení? Tak za prvé je to přece jenom lechtivé téma, což diváky přitahuje, ale hlavně je z představení cítit obrovská energie a chuť pobavit lidi a něco jim sdělit, a to divák pozná. Jak jste se dozvěděl, že jste za roli Jerryho nominován na Thálii? Telefonovali mi z Herecké asociace začátkem ledna, myslel jsem, že jde o vtip, ale když paní začala vršit informace kde, kdy, jak a s kým a pak to ještě přišlo černé na bílém, pochopil jsem, že je to vážné. Volali mi a já zrovna seděl za volantem, musel jsem zastavit, jinak bych se asi samou radostí naboural. Vaším jediným konkurentem je Jan Apolenář. Znáte jej? Ano znám. Hraje v Městském divadle v Brně. Už na škole jsem ho obdivoval jak zpívá, je fakt dobrej. Takže jestli se ptáte na konkurenci, tak je velká. Thálie se budou vyhlašovat na konci března v Národním divadle, Těšíte se? Ano i ne. Asi budu hodně nervózní, nemám moc rád tyhle oficiality, ale na druhou stranu si rád touto zkušeností projdu. Dám si frťana na kuráž. Nedávno jste měl třicáté narozeniny. V jakém stylu jste oslavoval a jaký dárek vám udělal největší radost? Oslavoval jsem ve velkém, a to společně s Davidem Vacke, Annou Pospíchalovou a Monikou Horkou. Uspořádali jsme pro přátele velkou narozeninovou párty na počest našeho sto třicátého jubilea. Nechyběl guláš, koláčky, víno a nejrůznější speciality. No pozdní hodiny bylo připravené i karaoke a každý si mohl zazpívat svůj nejoblíbenější hit. A největší dárek a s ním největší role na mě teprve čeká. Podle znamení jste kozoroh. Věříte na znamení zvěrokruhu? Věřím a to bezezbytku. Nedávno jsme si se ženou půjčili knihu o znameních zvěrokruhu a porovnávali různé lidi s tím co tam bylo napsáno a plus mínus to sedělo. Ovšem u mě jsme se hodně pobavili, měl jsem pocit, že autor mě dokonale zná a píše můj životopis. Tomáš Šulaj Čerstvý třicátník vystudoval činoherní herectví na brněnské JAMU, hned po absolvování v roce 1999 nastoupil do angažmá Slováckého divadla a stal se jednou z nejvýraznějších tváří. Ze ztvárněných rolí je nejoblíbenější Rychlonožka v Rychlých šípech, Mickey z muzikálu Pokrevní bratři (za roli získal v roce 2001 cenu kritiky Největší z pierotů), Treplev v Rackovi, Eda v Šakalích létech a další. V roce 2003 vytvořil v Shakespearově dramatu Othello postavu Jaga, za níž byl nominován na cenu Thálie, na cenu Alfréda Radoka a na domácí půdě získal opět cenu Největší z pierotů i cenu diváků Slováckého Oskara. Minulý týden byl na Thálii nominován opět, tentokrát za hlavní roli v muzikálu Donaha! Tomáš Šulaj je ženatý, manželka Iva je dramaturgyní Slováckého divadla. Donaha! Děj muzikálu, vychází ze známého britského filmu, by se mohl odehrávat kdekoli. Vše se točí kolem několika kamarádů, jejichž problémy s přítelkyněmi, manželkami, placením alimentů mají společného jmenovatele: žádný z nich nemůže sehnat práci. Když už se jejich snažení zdá beznadějné, přijde jeden z party se spásným nápadem, k němuž ho nevědomky inspirovala vlastní manželka. Ta se chodí čas od času bavit do dámského klubu, jehož součástí je i program složený z pánských tanečních čísel. Naši nezaměstnaní se rozhodnou zkusit své štěstí a napnou všechny síly k tomu, aby nacvičili pánské striptérské číslo a vystoupili v místním klubu. Z počáteční recese se stane tvrdá dřina, postupně se však bývalí oceláři stávají skutečnými tanečníky! Muzikál měl premiéru v dubnu v režii Radka Balaše, jenž ve Slováckém divadle připravil celou řadu projektů ať už jako režisér nebo choreograf – Pokrevní bratři, Šakalí léta, na tý louce zelený a další. Muzikál Donaha! však překonal všechny jeho dosavadní inscenace. Na začátku předprodeje stačí několik desítek minut a je zcela vyprodán. Diváci po jeho skončení často aplaudují ve stoje.