15. 6. 2007
S hercem Slováckého divadla Tomášem Šulajem o muzikálech, jejich pražské úrovni a připravované novince Song pro dva.
Uherskohradišťské divadlo se už několik let drží stále stejného a osvědčeného scénáře. Kromě komedií a dramatických textů uvádí každý rok jeden muzikál. Výčet těch, které byly realizovány v uplynulých letech dokazuje, že i v tomto oboru je mimořádně úspěšné. K muzikálům Donaha! a Sugar v sobotu 16. června přibude další. Půjde o Song pro dva a bylo by asi nemyslitelné, aby se v hlavní roli představil někdo jiný, než držitel ceny Thálie v oboru muzikál Tomáš Šulaj.
Když se řekne muzikál ve Slováckém divadle, snad každému naskočí vaše jméno, nebo jméno režiséra a choreografa Radka Balaše.
Radek Balaš je hodně náročný režisér i choreograf. Sleduje totiž nejnovější trendy v muzikálech, nedávno strávil několik týdnů v Americe, aby poznal, co nového tvůrci muzikálů objevili a snaží se to nejlepší převést i do našich podmínek. Takže kromě zpěvu a choreografických čísel jsme museli třeba v Donaha! zvládnout velké číslo s basketballovými míči, boxování v ringu, promenádu v plavkách a nakonec i ten striptýz.
Když jste vzpomněl Donaha! – tam toho předvádíte skutečně hodně. je nějaká scéna, na kterou se vůbec netěšíte a bojíte se jí?
(dlouho přemýšlí). A víte, že ne? V ostatních muzikálech taková místa mám, ale v Donaha! ne. I když poslední číslo před přestávkou, kdy driblujeme na jevišti s balóny a máme hodně obtížnou choreografii, je hodně těžké.
Čekal jsem, že řeknete striptýz – že toho se bojíte nejvíc.
Samozřejmě, že na začátku jsme se všichni finálového čísla báli. Moc jsme o tom nemluvili, ale věděli jsme, že dřív nebo později na to dojde. Byl to hlavně stud. V muzikálu je jedna scéna, kdy se ti chlapíci, co je hrajeme, sami před sebou svlékají a strašně se u toho stydí. Když jsme to zkoušeli poprvé a viděl to kolega Zdeněk Trčálek, tak po zkoušce říkal: „To bylo tak autentické, že to už nezopakujete.“
Donaha! hrajete přes dva roky a má za sebou přes padesát repríz. Jak se inscenace od premiéry změnila?
Já doufám, že se nezměnila, a když tak jen v tom dobrém slova smyslu. Všechno hrajeme tak, jak jsme to nazkoušeli. Protože máme pořád vyprodáno, věřím, že diváci jsou spokojeni.
Dá se spokojenost poznat i během představení samotného?
Ano. Někdy s námi jdou diváci od první chvíle, jindy jim to trvá déle. Ale na konci už pravidelně tleská celé divadlo. S Martinem Vrtáčkem máme scénu, kdy jsme zavření na záchodě a já se tam dozvím, že on se svojí manželkou spolu už nějaký čas nespí a že ho to moc trápí. Když to nedávno řekl, ozval se asi z první řady jeden z diváků. „Z toho si nic nedělej, to je všude stejné.“ To pak víte, že diváci s vámi jdou. (smích)
Po Donaha! přišel muzikál Sugar a teď v sobotu bude mít premiéru Song pro dva. V čem se nejnovější muzikál liší od ostatních jmenovaných?
Především se liší svou komorností. Muzikál je původně napsán pro dva herce a šest lidí ve sboru. Režisér Stránský všechny postavy kromě dvou hlavních aktérů vyškrtal a z muzikálu se skutečně stal Song pro dva. Dále bude děj obohacen o filmové dotáčky, které se natáčely profesionálním týmem a budou skutečně prostupovat celým dějem inscenace.
Už jste říkal, že půjde o komorní příběh. Bude stejně atraktivní? V čem?
Myslím si, že jeho atraktivnost by mohla spočívat právě ve spojení divadla a filmu, protože v takové míře se ve Slováckém divadle ještě filmové dotáčky nepoužívaly. Jeho atraktivita by mohla být i v hudbě, která je opravdu moc dobrá a pro muzikál nezbytná a dále diváci budou moct nahlédnout do autorské tvorby zavedeného hudebního skladatele a začínající textařky a do jejích komplikovaného intimního vztahu.
Jaké muzikály máte rád vy sám?
Mám rád dobré muzikály a především ty kde se mluví, zpívá a tančí. Současný fenomén „muzikálu“, který nabízí naše kulturní metropole nemá s tím pořádným a klasickým muzikálem nic společného. Jsou to jakési písničkály obsazené našimi předními hvězdičkami, které se živí naší nevědomostí, co to je klasický muzikál, a to mě štve.
Jste držitelem ceny Thálie za roli v muzikálu Donaha!. Je to pro vás při každé další práci svazující?
Jistým způsobem to zavazující je, ale snažím se odvádět práci stejně tak jak jsem ji odváděl před Thálii.
Zůstaňme chvíli u Thálie - dostal jste ji před rokem v Národním divadle. Jak na tu chvíli vzpomínáte?
Těch zážitků byla spousta. Myslel jsem ale hodně na manželku, byla doma, měla těsně před porodem Elišky, tak jsem jí zatelefonoval a šel jsem si dát s kolegyní Irenkou Vackovou, která tam byla se mnou, panáka na kuráž.
Pak už to šlo ráz na ráz. Vyhlášení, gratulace. Jaký další silný zážitek jste si z Národního divadla odnesl?
Vzpomínám si třeba, že jsem tenkrát naposledy viděl Borise Rösnera. Byl velmi vitální a plný energie, nikoho nenapadlo, že za několik týdnů zemře...
Vraťme se k vaší novince. Muzikály jsou ve Slováckém divadle doménou režiséra Radka Balaše, tentokrát je pod Songem pro dva podepsaný jako režisér Igor Stránský. V čem jsou jejich přístupy odlišné?
Asi v samotném pojetí. Radek dělá muzikály hodně výpravné, efektní nabité nejrůznějšími nápady a Igor Stránský se drží víc při zemi a snaží se o čistou hereckou práci. Ale nedá se to takto srovnávat, protože zásadní rozdíl je ve výběru předlohy. Donaha! i Sugar jsou samy o sobě velkolepé muzikály, kdežto Song pro dva je skutečně komorní záležitost o dvou lidech. Takže žádnou mega velkolepou show nikdo nemůže očekávat.
Pro muzikály se musíte pokaždé naučit celou řadu dovedností. Je tomu tak i tentokrát?
Strávili jsme dva dny před kamerou, zpočátku to byla zábava ale ke konci netekl už jen pot ale i nervy. Dále jsem ležel dvě hodiny v ortopedické ambulanci kde mi dělali sádru na nohu, přímo na míru, musel jsem si osvěžit hru na klavír, Radek Balaš jakožto choreograf nám opět nasadil na nohy stepky, ale je toho daleko víc, na co se diváci mohou těšit.
Přiblížíte divákům děj novinky Song pro dva?
Jak už jsem říkal diváci nahlédnou pod pokličku začínajícího vztahu hudební skladatel versus textařka a to nejen vztahu pracovního, ale i mileneckého. Uvidí jak pracovní vztah postupně přeroste ve vztah partnerský a jaké to přináší úskalí.
Druhou hlavní postavu vytvoří čerstvá posila uherskohradišťského souboru Pavlína Vašková. Co nám o ní prozradíte?
Pavlína je velice talentovaná začínající herečka, myslím že velmi slibnou oporou souboru Slováckého divadla. Zkoušení to bylo krásné a v lecčems nové. Jelikož jsem k sobě dostal partnerku novou, kterou jsem před tím nikterak neznal, musel jsem k ní najít cestu a taktéž ona ke mě. Bylo to tedy hodně o vzájemném poznávání, co si jeden k druhému můžeme dovolit a jak se dobře herecky sehrát. Teď už můžu říct, alespoň za sebe, že se mi s Pavlínou na jevišti partneří moc dobře.
Radek Balaš je hodně náročný režisér i choreograf. Sleduje totiž nejnovější trendy v muzikálech, nedávno strávil několik týdnů v Americe, aby poznal, co nového tvůrci muzikálů objevili a snaží se to nejlepší převést i do našich podmínek. Takže kromě zpěvu a choreografických čísel jsme museli třeba v Donaha! zvládnout velké číslo s basketballovými míči, boxování v ringu, promenádu v plavkách a nakonec i ten striptýz.
Když jste vzpomněl Donaha! – tam toho předvádíte skutečně hodně. je nějaká scéna, na kterou se vůbec netěšíte a bojíte se jí?
(dlouho přemýšlí). A víte, že ne? V ostatních muzikálech taková místa mám, ale v Donaha! ne. I když poslední číslo před přestávkou, kdy driblujeme na jevišti s balóny a máme hodně obtížnou choreografii, je hodně těžké.
Čekal jsem, že řeknete striptýz – že toho se bojíte nejvíc.
Samozřejmě, že na začátku jsme se všichni finálového čísla báli. Moc jsme o tom nemluvili, ale věděli jsme, že dřív nebo později na to dojde. Byl to hlavně stud. V muzikálu je jedna scéna, kdy se ti chlapíci, co je hrajeme, sami před sebou svlékají a strašně se u toho stydí. Když jsme to zkoušeli poprvé a viděl to kolega Zdeněk Trčálek, tak po zkoušce říkal: „To bylo tak autentické, že to už nezopakujete.“
Donaha! hrajete přes dva roky a má za sebou přes padesát repríz. Jak se inscenace od premiéry změnila?
Já doufám, že se nezměnila, a když tak jen v tom dobrém slova smyslu. Všechno hrajeme tak, jak jsme to nazkoušeli. Protože máme pořád vyprodáno, věřím, že diváci jsou spokojeni.
Dá se spokojenost poznat i během představení samotného?
Ano. Někdy s námi jdou diváci od první chvíle, jindy jim to trvá déle. Ale na konci už pravidelně tleská celé divadlo. S Martinem Vrtáčkem máme scénu, kdy jsme zavření na záchodě a já se tam dozvím, že on se svojí manželkou spolu už nějaký čas nespí a že ho to moc trápí. Když to nedávno řekl, ozval se asi z první řady jeden z diváků. „Z toho si nic nedělej, to je všude stejné.“ To pak víte, že diváci s vámi jdou. (smích)
Po Donaha! přišel muzikál Sugar a teď v sobotu bude mít premiéru Song pro dva. V čem se nejnovější muzikál liší od ostatních jmenovaných?
Především se liší svou komorností. Muzikál je původně napsán pro dva herce a šest lidí ve sboru. Režisér Stránský všechny postavy kromě dvou hlavních aktérů vyškrtal a z muzikálu se skutečně stal Song pro dva. Dále bude děj obohacen o filmové dotáčky, které se natáčely profesionálním týmem a budou skutečně prostupovat celým dějem inscenace.
Už jste říkal, že půjde o komorní příběh. Bude stejně atraktivní? V čem?
Myslím si, že jeho atraktivnost by mohla spočívat právě ve spojení divadla a filmu, protože v takové míře se ve Slováckém divadle ještě filmové dotáčky nepoužívaly. Jeho atraktivita by mohla být i v hudbě, která je opravdu moc dobrá a pro muzikál nezbytná a dále diváci budou moct nahlédnout do autorské tvorby zavedeného hudebního skladatele a začínající textařky a do jejích komplikovaného intimního vztahu.
Jaké muzikály máte rád vy sám?
Mám rád dobré muzikály a především ty kde se mluví, zpívá a tančí. Současný fenomén „muzikálu“, který nabízí naše kulturní metropole nemá s tím pořádným a klasickým muzikálem nic společného. Jsou to jakési písničkály obsazené našimi předními hvězdičkami, které se živí naší nevědomostí, co to je klasický muzikál, a to mě štve.
Jste držitelem ceny Thálie za roli v muzikálu Donaha!. Je to pro vás při každé další práci svazující?
Jistým způsobem to zavazující je, ale snažím se odvádět práci stejně tak jak jsem ji odváděl před Thálii.
Zůstaňme chvíli u Thálie - dostal jste ji před rokem v Národním divadle. Jak na tu chvíli vzpomínáte?
Těch zážitků byla spousta. Myslel jsem ale hodně na manželku, byla doma, měla těsně před porodem Elišky, tak jsem jí zatelefonoval a šel jsem si dát s kolegyní Irenkou Vackovou, která tam byla se mnou, panáka na kuráž.
Pak už to šlo ráz na ráz. Vyhlášení, gratulace. Jaký další silný zážitek jste si z Národního divadla odnesl?
Vzpomínám si třeba, že jsem tenkrát naposledy viděl Borise Rösnera. Byl velmi vitální a plný energie, nikoho nenapadlo, že za několik týdnů zemře...
Vraťme se k vaší novince. Muzikály jsou ve Slováckém divadle doménou režiséra Radka Balaše, tentokrát je pod Songem pro dva podepsaný jako režisér Igor Stránský. V čem jsou jejich přístupy odlišné?
Asi v samotném pojetí. Radek dělá muzikály hodně výpravné, efektní nabité nejrůznějšími nápady a Igor Stránský se drží víc při zemi a snaží se o čistou hereckou práci. Ale nedá se to takto srovnávat, protože zásadní rozdíl je ve výběru předlohy. Donaha! i Sugar jsou samy o sobě velkolepé muzikály, kdežto Song pro dva je skutečně komorní záležitost o dvou lidech. Takže žádnou mega velkolepou show nikdo nemůže očekávat.
Pro muzikály se musíte pokaždé naučit celou řadu dovedností. Je tomu tak i tentokrát?
Strávili jsme dva dny před kamerou, zpočátku to byla zábava ale ke konci netekl už jen pot ale i nervy. Dále jsem ležel dvě hodiny v ortopedické ambulanci kde mi dělali sádru na nohu, přímo na míru, musel jsem si osvěžit hru na klavír, Radek Balaš jakožto choreograf nám opět nasadil na nohy stepky, ale je toho daleko víc, na co se diváci mohou těšit.
Přiblížíte divákům děj novinky Song pro dva?
Jak už jsem říkal diváci nahlédnou pod pokličku začínajícího vztahu hudební skladatel versus textařka a to nejen vztahu pracovního, ale i mileneckého. Uvidí jak pracovní vztah postupně přeroste ve vztah partnerský a jaké to přináší úskalí.
Druhou hlavní postavu vytvoří čerstvá posila uherskohradišťského souboru Pavlína Vašková. Co nám o ní prozradíte?
Pavlína je velice talentovaná začínající herečka, myslím že velmi slibnou oporou souboru Slováckého divadla. Zkoušení to bylo krásné a v lecčems nové. Jelikož jsem k sobě dostal partnerku novou, kterou jsem před tím nikterak neznal, musel jsem k ní najít cestu a taktéž ona ke mě. Bylo to tedy hodně o vzájemném poznávání, co si jeden k druhému můžeme dovolit a jak se dobře herecky sehrát. Teď už můžu říct, alespoň za sebe, že se mi s Pavlínou na jevišti partneří moc dobře.
Tomáš Šulaj
- narodil se 7. ledna 1976 v Přerově
- v letech 1995 – 1999 vystudoval činoherní herectví na brněnské JAMU
- hostoval v pražském Národním divadle ve hře Mistr a Markétka
- ve Slováckém divadle je od roku 1999
- vytvořil celou řadu rolí (Jaga v Othellovi, Richarda III., Rychlonožku v Rychlých šípech, Josefínu v Sugar)
- několikrát se stal nejpopulárnějším hercem Slováckého divadla
- za Jerryho v muzikálu Donaha! získal cenu Thálie
- je ženatý, má dceru Elišku