Tomáši, jak bys Měsíc nad řekou charakterizoval?
Krásná, lyrická imprese o nás, o životě, o zrání, o nesplněných tužbách a snech, o vyrovnání se se životem, o létání na oblacích a současně chození po tvrdé zemi. Myslím, že každý se v této komedii najde, ať už tak či onak.

Ztvárníš Jana Hlubinu. Jaký je a máte něco společného?
Jan Hlubina je mi velmi blízký, myslím, že žije přítomným okamžikem a je s ním spokojen. Okolí si ho zidealizovalo, nebo lépe řečeno vytvořilo si představu o ideálním Janu Hlubinovi, který je snílek, romantik a má v sobě nenaplněné sny a tužby, ale on je spokojen se svým životem a je vděčný za to, co bylo a je. Samozřejmě že určitě někdy zapochybuje nebo zasní nad tím, co by bylo kdyby, ale není to to, co by ho spalovalo a trápilo. Řekl bych, že tohle má většina z nás, ale pak z toho obláčku rychle spadne na zem a život jde dál v té kvalitě, jakou chce a s jakou je spokojen. A to je mi na něm sympatické.

Co je pro tebe na této roli nejzajímavější a co bylo při zkoušení nejtěžší?
Asi to samotné téma, jestli se má člověk ohlížet za tím, co bylo a případně si nadávat, za to, co udělal špatně nebo jinak než chtěl. Jestli se má obviňovat za své chyby a životní kotrmelce, nebo se spokojit s tím, co bylo a přijmout to, co bude. A taky mě baví to krásné téma o nespoutaném mládí, že je nerozvážné a vzletné a že si musí párkrát nabít ústa a životní zkušenosti nabrat samo. Jelikož hraju staršího člověka než jsem já sám, tak je pro mne velmi těžké vtělit do postavy zkušenosti, které ještě nemám a taky potlačit ve fyzickém jednání svůj temperament. Hlubina by měl být pomalý, rozvážný, dost často nerudný, uzavřený do sebe, nemluvný atd. A to já vůbec nejsem. Takže se s tím zatím peru.

Zajímavostí je, že se ve hře objeví celkem tři Hlubinové - gymnazista, současný a zralý věkem. Proč?
Chtěli bychom ukázat, jaký byl Hlubina divoch za mlada a jaký bude, až bude ještě starší, než je teď. A co to s ním dělá, když se potkají současně dva, nebo i tři Hlubinové. Představte si to, kdybyste se potkali sami se sebou o dvacet nebo třicet let mladší. Jak byste reagovali? Co byste si řekli? Vy se současnými zkušenostmi a to nezralé nevybouřené mládí...

Jedním z témat hry je i otázka, co je v životě důležitější - jít si za svými sny a být šťastný, i přes tlak okolí, nebo se přetvařovat a dělat, že jsem někým jiným, aby bylo okolí spokojené. Jaký na to máš názor? 
Myslím si, že je to velmi individuální, ale za sebe musím říct, že je důležité, aby byl člověk v životě spokojený a případně si šel za svým snem, když bude přesvědčen, že to povede k jeho spokojenosti a štěstí. Ale v případě Jana Hlubiny, jak už jsem říkal, jeho sny byly spíše vytvořeny okolím. On by se spokojil s málem.

Splnily se konkrétně tobě tvé sny a snažíš se plnit si ty ještě nesplněné?
Můj sen, hrát divadlo, se mi splnil, šel jsem za ním i přes tlak okolí a jsem rád, že jsem si to vše ustál a nenechal se ničím a nikým zviklat. A teď už si plním takové ty malé reálné sny. Ale nežehrám na nic, co nevyjde, beru život tak, jak přichází. Nerad se ohlížím zpět a do daleké budoucnosti taky nerad nahlídám. Žiju přítomným okamžikem.

A je podle tebe důležité mít své cíle a sny?
Je to důležité, myslím, že to je hnací motor života. Bezcílný život by byl velká nuda.

S Aničkou Petrželkovou už jsi dříve spolupracoval. Jaká je jako člověk i režisérka?
Anička má v sobě tolik energie a života, že ji rozdává, kudy chodí. Dokáže herce na zkoušce zahltit tolika informacemi a asociativní inspirací, že je někdy těžké to všechno do postavy dostat. Když to vše, o čem mluví, člověk slyší, tak si říká: to je přesně ono. A teď to jen zahrát!?!?!  Na druhou stranu je velmi otevřená všemu, není to autoritativní typ režiséra. Je to radost s ní zkoušet. A když se sejde i tak dobrá parta lidí při zkoušení, jako je teď při Měsíci, tak je to radost dvojnásobná.

Na co se v nejbližší době těšíš?
Těším se na jaro a pak na léto a pak na burčák a pak na Ježíška... Pořád se na něco těším.