Jste známý především jako divadelní herec, ale pozorní diváci vás znají i z televizních obrazovek. Ano, občas přijde nějaká nabídka, ale je jich pro nás, kteří hrajeme daleko od Prahy, podstatně méně. Nemáme totiž čas ani prostor odjet do Prahy kdykoliv si castingové agentury vzpomenou. Každý večer hrajeme a čekají na nás vyprodaná hlediště. Přesto jsme vás mohli vidět v Četnických humoreskách, v létě přijde do kin váš první film s původním názvem Jméno. Nakonec se příběh bude jmenovat Klíček a spolu se mnou se v něm představí další kolegové ze Slováckého divadla. Tu zajímavou a neopakovatelnou zkušenost nahlédnout do hrůzami protkané věznice a zároveň si vyzkoušet film nám dal režisér Honza Novák. Jak na tu práci vzpomínáte? Především jsem si poprvé mohl vyzkoušet filmové herectví se vším všudy a někdy to bylo hodně náročné. Točili jsme například scénu mého mučení a když jsem ji teď nedávno viděl v sestříhané podobě, běhal mi mráz po zádech, jak to vypadá skutečně a sugestrivně. Při natáčení jste se poznal i s ostřílenými profesionály. Ano, ve filmu hraje také pan Zindulka, pan Přeučil, paní Hrušková. Všichni byli skvělí, myslím, že jsme si společně padli do oka. Vždyť paní Hrušková s panem Přeučuilem k nám do divadla od té doby pravidelně jezdívají. Zmiňovaný režisér Ján Novák stojí i u zrodu nejnovějšího seriálu Balonář Kráčmera, který se tento týden začal natáčet v Uherském Hradišti. Co nám o něm prozradíte? Půjde o dvaatřicetidílný seriál, kde budu jako pravnuk cestovatele Kráčmery putovat po českých městech a se starými fotografiemi v rukou budu srovnávat, jak města vypadala před lety a jak vypadají dnes. Jakým způsobem města poznáte? Jak už název napovídá, budu cestovat v balónu. Na to se těším, protože zatím jsem balónem neletěl. Při natáčení poznáte spoustu zajímavého – mluvil jste o věznici, teď budete létat nad republikou v balónu, není vám líto, že většinu času strávíte v divadle, když byste díky této práci navštívil tolik netradičních prostředí? Samozřejmě, že jsou to vzrušující prostředí, zajímavé zkušenosti a rozhodně se jich nechci vzdávat, ale tím nejdůležitějším je pro mě pořád divadlo a diváci. A potvrdí vám to i mnozí zkušenější filmoví herci. Drtivá většina žije pro divadlo, ne pro televizi nebo film. Navíc ani na jevišti se nenudíme a někdy je to dobrodružnější, než před kamerou. V čem například? Když se něco nepovede při natáčení, tak režisér jednoduše řekne „stop“ a práce se přeruší, kdežto když se vám něco nečekaného přihodí na jevišti, musíte pokračovat dál, protože máte hlediště plné lidí. Takže improvizujete. Kdy se vám to stalo naposledy? Drobné improvizace diváci ani nepoznají, ale někdy je průšvih velký, a to je znát. Ale publikum ví, že je u něčeho mimořádného, u něčeho, co nemělo vidět a když to herci v takovou chvíli přiznají, tak jim to nejenom odpustí, ale je to pro ně svým způsobem zážitek. Takže kdybyste si mohl vybrat natáčení, nebo divadlo, volba by podle vašeho vyprávění byla jednoznačná. Jistě. Myslíte, že bych za něco vyměnil naše diváky? Že by mi kamera nahradila vyprodané hlediště? Všechny ty potlesky ve stoje? To asi ne... Co teď tedy pro diváky připravujete? V polovině dubna nás čeká premiéra muzikálu Carmen, tam budu hrát postavu Dancaireho. Už se těším. Bude to po dlouhé době dojemný muzikálový příběh a diváci tak aspoň uvidí, že jsme schopni zvládnout všechny muzikálové polohy. Věřím, že Carmen bude stejně úspěšná, jako všechny naše ostatní tituly.