Čím vás děti vždycky dostanou?
Mám rád děti pro jejich bezelstnost a upřímnost. Od nich se člověk vždy dozví pravdu, na rovinu vám řeknou, co si myslí. A samozřejmě dětská fantazie, která je nekonečná, mě vždycky dostane. Často si říkám, ať jim tyto vlastnosti vydrží co nejdéle, ať si to dítě v sobě uchovají i v dospělosti.

Někteří herci jsou z dětského publika nervózní, že se nedá nijak obelstít, jiní si užívají jeho bezprostřednost. Do které skupiny patříte vy?
Užívám si dětské bezprostřednosti, jsem na toto publikum zvyklý, protože často vystupuji pro děti jako kouzelník. Mám takové menší kouzelnické představení a to je založeno vyloženě na jejich reakcích a na komunikaci se mnou. Takže o nějaké nervozitě z mé strany nemůže být řeč. 

Byl Pinocchio vaším dětským pohádkovým hrdinou?
Nebyl. Jako dítě jsem Pinocchia vůbec neznal, tedy jeho příběhy. To, že existuje, jsem věděl, protože děda měl doma takovou velkou plastovou postavičku, ale neměl jsem k ní žádný vztah, protože jak jsem říkal, neznal jsem její trampoty. Možná ani současné děti nebudou přesně znát Pinocchiova dobrodružství, protože to není tak rozšířená pohádka. Tak doufám, že jim v tom trochu pomůžeme.

Jaké pohádky vyprávíte vaší Elišce?
Elišce vyprávíme a hlavně čteme úplně všechno, od vymyšlených pohádek, přes klasické po moderní od Pavla Šruta nebo Arnošta Goldflama.

Jak dcera vnímá divadlo? Věří pořád, že co se děje na jevišti, je skutečné?
Myslím, že díky tomu, že s manželkou oba pracujeme v divadle, o spoustu iluzí přišla, protože má přístup do zákulisí. Ale přesto pokaždé, když v divadle něco sleduje, tak se jako každé jiné dítě nechá unést příběhem a prožívá to, jako by se to dělo skutečně. Když viděla kousek zkoušky Pinocchia, tak to hodně prožívala a hned po té jsme dostali tvrdé připomínky, přišlo ji to moc smutné. Tak jsme to trochu změnili.

Co děti a jejich rodiče čeká, když přijdou na Piinocchia?
Krásný, jímavý příběh, plný zvratů a překvapení, můžou se těšit na rošťáka Pinocchia, na lotry lišáka s kocourem, na Ohňojeda, prostě na vše, co má v pořádné pohádce být. Navíc to bude víc loutková pohádka, než činoherní, myslím, že něco takového jsme ve Slováckém divadle ještě neměli.

Jaká je práce se Zojkou Mikotovou?
Spolupráce s paní režisérkou je moc dobrá. Už jsem s ní pracoval coby student na JAMU v inscenaci Velká kočičí pohádka od Karla Čapka a bylo to nádherné setkání, které vyústilo v krásnou divadelní pohádku, plnou nápadů, vtipných situací a kouzelných okamžiků, při které se bavili nejen děti, ale hlavně dospělí.

Každý si v sobě nosíme pohádku. Prozradíte, jaká je ta vaše?
Pohádky mám moc rád, ale nemám žádnou konkrétní, která by stála na pomyslném vrcholu. Myslím, že ta pravá pohádka je naše vlastní fantazie. Pokud je velká, tak vám všechno kolem může připadat jako pohádka. Takže vlastně u mě na top vrcholu pohádek stojí svět fantazie.

Děti od vás dostanou pohádku. Co jste si ale přál k vánocům vy sám?
Je to otřepaná fráze, ale myslím ji vážně, přál bych sobě a všem kolem sebe zdraví. Protože to ostatní, co si člověk přeje, se víceméně dá zařídit, ale bez zdraví to nejde. Takže - buďme zdraví.