Kdy ten příběh o přípravě a následném úspěchu muzikálu Donaha! v Uherském Hradišti vlastně začal?
Už asi rok dopředu jsme věděli, že se muzikál bude připravovat, ale nikdo samozřejmě nevěděl, kdo v něm bude hrát. Až jednou si nás nečekaně zavolal do studia režisér Radek Balaš, aby přezkoušel naše pěvecké rozsahy a jen tak mimochodem se zeptal, jestli bychom byli ochotní jít na jevišti do naha. To už bylo jasné, že jde do tuhého. Myslím, že tenkrát byl proti jenom Martin Vrtáček, ale dnes už odhazuje tanga jedna radost (smích).

Jak na vás působila všechna ta náročná hudební čísla, když jste je slyšel poprvé?
Muzika v Donaha! je naprosto jedinečná. Radku Balašovi se podařilo sehnat v Americe CD s originální nahrávkou, a tu jsem poslouchal pořád dokola. Jednak proto, že jsem ji potřeboval dostat pod kůži, ale také proto, že je zkrátka moc dobrá.

V muzikálu je celkem sedmnáct hudebních čísel, vy jste jich nastudoval osm. Co všechno jste se museli naučit?
Radek Balaš je hodně náročný režisér. Sleduje nejnovější trendy v muzikálech a snaží se to nejlepší převést i do našich podmínek. Takže kromě zpěvu a choreografických čísel jsme museli zvládnout velké číslo s basketballovými míči, boxování v ringu, promenádu v plavkách a nakonec i ten striptýz.

Je v Donaha! scéna, které se pro její náročnost bojíte?
(dlouho přemýšlí). A víte, že ne? V ostatních muzikálech taková místa mám, ale v Donaha! ne. Pravda, poslední číslo před přestávkou, kdy driblujeme na jevišti s balóny a máme hodně obtížnou choreografii, je těžké, hlavně se bojím nástupu ve zpívání, protože moc nejde napočítat. Při korepeticích, když jsem se to učil, jsem to pravidelně kazil, ale za těch 49 repríz se mi to ještě nestalo. (klepe na dřevo)

Myslel jsem, že řeknete, že se bojíte striptýzu.
Samozřejmě, že na začátku jsme se všichni finálového čísla báli. Byl to hlavně stud. V muzikálu je jedna scéna, kdy se ti chlapíci, co je hrajeme, sami před sebou svlékají a strašně se u toho stydí. Když jsme to zkoušeli poprvé a viděl to kolega Zdeněk Trčálek, tak po zkoušce říkal: „To bylo tak autentické, že to už nezopakujete.“ (smích)

Asi se vám to daří, protože vstupenky jsou prý vyprodané během půl hodiny.
Je to tak. Naše paní pokladní říká, že za dvacet let, co pracuje v divadle, ještě takový zájem nezažila.

Tomu věřím. Vašemu provedení totiž kromě dobré pověsti dominují dvě výrazná ocenění. Tím prvním je cena České televize pro divácky nejúspěšnější inscenaci v celé České republice.
Já jsem ten přímý televizní přenos, když jsme cenu dostali, nesledoval, byl jsem zrovna v divadle. Dívám se na představení a vtom najednou cítím, jak mi v kapse u saka vrní mobil. Mrknu na display a vidím, že telefonuje kolega, který bydlí blízko nás. Polilo mě horko. Nevím proč jsem si myslel, že nám hoří barák.

O této ceně rozhodli diváci. Poslal jste hlas taky?
Ne. Ale v televizi kolegům říkali, že Slovácké divadlo má nejvěrnější a nejnadšenější diváky. Protože tolik hlasů z tak malého divadla opravdu nikdo nečekal. Převálcovali jsme i Tajemství Dana Landy. Ten si na tu vítěznou trofej prý hodně brousil zuby. Bylo to až dojemné, jak mě zastavovali diváci na ulici a říkali, že nám posílají hlasy.

Týden na to vás ale čekala další cena. Za hlavní roli Jerryho jste získal Thálii. Kdy jste se poprvé dozvěděl o tom, že jste nominovaný?
Kdysi někdo v divadle přišel se zprávou, že v hledišti sedí členové Herecké asociace, ale protože takoví lidé k nám jezdí pravidelně, nevěnoval jsem tomu pozornost. Za několik týdnů přijeli další a pak mi z Prahy volali, že jsem se dostal do nejužší nominace a že se bude rozhodovat mezi mnou a Janem Apolenářem z Brna.

Překvapilo vás to?
Hlavně mě překvapilo, kolik lidí v tom bylo zainteresováno. V kolegiu herecké asociace, která rozhoduje o laureátovi je devatenáct členů, a všichni musí představení vidět. Většina jich přijela k nám do divadla a ti co nemohli, zhlédli muzikál ze záznamu.

Víte, kdo je v té komisi?
Většina jmen čtenářům nic neřeknou, jde o muzikálové odborníky, ale jsou tam i lidé z jiných oborů než je muzikál jako například Vlastimil Harapes, režiséři Jan Hřebejk, Zdeněk Zelenka a další.

Thálii jste dostal před rokem v Národním divadle. Jaké to bylo před samotným vyhlášením?
Šok byl, když jsem zjistil, že mám šatnu s druhým nominovaným. V Národním je přitom tolik šaten! Oba jsme byli nervózní, protože o ceně se rozhoduje až hodinu před vyhlášením. Jednotliví porotci přicházejí k notářce a oznamují jí jméno toho, kdo by podle nich měl Thálii dostat. Ví to tedy jen ona a pak předsedkyně komise, která to celé musí podepsat.

Jak jste zahnal nervozitu?
Manželka byla doma, měla těsně před porodem Elišky, tak jsem jí zatelefonoval a šel jsem si dát s kolegyní Irenkou Vackovou, která tam byla se mnou, panáka na kuráž.

Pak už to šlo ráz na ráz. Vyhlášení, gratulace. Jaký jste si z Národního divadla odnesl zážitek?
Těch je spousta. Ale vzpomínám, že jsem tenkrát naposledy viděl Borise Rösnera. Byl velmi vitální a plný energie, nikoho nenapadlo, že za několik týdnů zemře...

Co následovalo po slavnostním večeru?
Dostali jsme pozvání na velkolepý raut. Náš pan ředitel, který byl při vyhlašování také, mi nabídl, že tu krásnou vázu odveze do Hradiště, aby se jí něco nestalo. Ale já byl plný dojmů a euforie a chtěl jsem si ji nechat u sebe. Jenomže jsem přišel na ten raut a zhrozil se. Byla tam hlava na hlavě, nedalo se pohnout. „Teď mně ji někdo rozbije tady,“ pomyslel jsem si. Nakonec jsme ale ve zdraví přežili všichni.

Doma vás čekal ještě jeden dárek.
Ano, za čtyři dny se nám narodila dcera Eliška. Bylo to překrásné. Při té příležitosti si vzpomínám na vítání občánků u nás v Traplicích. My jsme tam byli s Eliškou a najednou přišel pan starosta a předal mi za Donaha! a za Thálii obraz. Byl jsem z toho v rozpacích. Na jednu stranu jsem si toho moc vážil, na stranu druhou jsem se bál, jestli jsem všem těm dětem nepokazil jejich velký den.

Teď už to bude rok, vraťme se zase k muzikálu Donaha!. Jak se od premiéry změnil?
Já doufám, že se nezměnil, a když tak jen v tom dobrém slova smyslu. Všechno hrajeme tak, jak jsme to nazkoušeli. Protože máme pořád vyprodáno, věřím, že diváci jsou spokojeni.

Dá se spokojenost poznat i během představení samotného?
Ano. Někdy s námi jdou diváci od první chvíle, jindy jim to trvá déle. Ale na konci už pravidelně tleská celé divadlo. S Martinem Vrtáčkem máme scénu, kdy jsme zavření na záchodě a já se tam dozvím, že on se svojí manželkou spolu už nějaký čas nespí a že ho to moc trápí. Když to nedávno řekl, ozval se asi z první řady jeden z diváků. „Z toho si nic nedělej, to je všude stejné.“ To pak víte, že diváci s vámi jdou. (smích)

Viděli Donaha! vaši rodiče? Nestyděl jste se před nimi?
Přijeli na muzikál a když skončil a já se s nimi potkal, maminka se na mě podívala a řekla jediné: „Ty kouříš?“ Že se vysvlékám před téměř čtyřmi stovkami diváků jí nevadilo, ale že na jevišti kouřím, což podle scénáře musím, ji pohoršovalo. Ale přivezli s sebou nějaké známé a když jsme si pak šli sednout na kávu, tak byli pyšní.

Nebojíte se, když v hledišti sedí někdo na kom vám záleží, že něco spletete?
Při Donaha! je všude takový šrumec, že na podobné myšlenky není čas. Diváci by se možná divili, co se v zákulisí děje. Muzikál totiž vznikl podle britského filmu a je v něm zachována filmová střihovost. Máme třeba půl minuty na náročný převlek. Garderobiérka jen přebíhá od jednoho herce k druhému a pomáhá mu do kostýmu. A přitom si musíme hlídat, abychom v kapsách ještě nezapomněli rekvizity, které budeme na jevišti potřebovat.

Co když dojde k nějaké kolizi?
Stalo se mi, že mě zlobil mikroport. To bylo na nohou celé divadlo. Nové baterky, zkontrolovat kontakty, povyměňovat, co se vyměnit dá. Diváci přitom nesměli nic poznat.



- narodil se 7. ledna 1976 v Přerově
- v letech 1995 – 1999 vystudoval činoherní herectví na brněnské JAMU
- hostoval v pražském Národním divadle ve hře Mistr a Markétka
- ve Slováckém divadle je od roku 1999
- vytvořil celou řadu rolí (Jago v Othellovi, Rychlonožka v Rychlých šípech, Josefína v Sugar)
- několikrát se stal nejpopulárnějším hercem Slováckého divadla
- za Jerryho v muzikálu Donaha! získal cenu Thálie
- je ženatý, má dceru Elišku