Co Vás na hře Bez roucha oslovilo?
Hledali jsme komedii, která by ve Slováckém divadle mohla obstát vedle všech těch „cooneyovek“, a snad jsme našli. Popravdě už ani nevím, kdo s tím nápadem přišel jako první, ale byl to šťastný tip. Bez roucha si totiž utahuje z divadla, tedy z toho, čemu se sami věnujeme. V prvním dějství sledujeme nepříliš zdařilou generálku komedie Sardinky, sardinky! a v dalších dvou pak její ještě nepovedenější reprízy. Řečeno s nadsázkou: diváci konečně uvidí, jak se ty jejich oblíbené komedie zkouší a co při nich probíhá za scénou. Takhle prý ostatně Frayna napadl základní princip hry. Ze zákulisí sledoval nějakou svou komedii – a zjistil, že je to mnohem zábavnější, než když sedí s ostatními diváky. A opravdu, co se týče legrace, intenzivnější hru jsem asi nečetla. Teď jen, abychom dostáli předloze

Jak probíhá zkoušení? (Jak to hercům jde?)
Herci jsou stateční. Aby Bez roucha na jevišti fungovalo, musí být všechno velmi přesné: troje dveře se musí všechny v jedné vteřině otevřít a zavřít, čtyři talíře sardinek musí projít přesnou trasou (včetně několika hodů) a herci trefit svůj nástup tak, aby po scéně prošli v pauze mezi dvěma replikami někoho jiného. A to ta pauza je zase závislá na tom, jak rychle se zrovna podaří seběhnout schody. Takže to teď posledních pár dní vypadá tak, že herci zkrátka čtyři nebo pět hodin běhají po jednopatrovém domě postaveném na jevišti nahoru a dolů – a do všech těch technických nutností stíhají ještě hrát. Ale už to čím dál tím méně působí jako divočina a začíná to získávat jasný řád. Jen se nemůžu dočkat, až víc dojde i na ty dramaturgické věci. Jinak je to pro mě zajímavé taky tím, že jsem „čistou komedii“ ještě nikdy nezkoušela. Tak se snažím koukat, jak co funguje, co kdy Šimon hercům říká a jaké to má obecně zákonitosti. Doplňuji si tu vzdělání.

Komedie Bez roucha je ve světě velkým úspěchem. Co myslíte, že diváky do hlediště nejvíc láká?
Snad se šeptandou rozšířilo, že jde o opravdu výtečně napsanou komedii – a když se navíc inscenace povede, musí to fungovat náramně. A samozřejmě je cosi magického v tom, že se skrz ni můžeme podívat do divadelního zákulisí. Nikoli jen v rovině nejrůznějších praktických peripetií s rekvizitami, scénou či v našich očích poněkud nemožnými divadelníky. Ono to zákulisí je i s těmi přehmaty čímsi sváteční a čarovný prostor, tak snad to pocítí i diváci.