Je pro tebe něčím zvláštní mít derniéru v Praze?
Tereza Novotná: Je zvláštní mít derniéru, která možná derniérou není (prý jsou zadní vrátka této inscenace ještě otevřená). A mít ji v Praze? Je pro mě potěšením, že hrajeme Noru i v Praze... a je prý vyprodáno.
Tomáš Šulaj: Zvláštní to pro mne rozhodně je. Rád bych se s tak dobrým a pro mne „srdečním“ kusem rozloučil v domácím prostředí, leč je tomu jinak, takže nezbývá než se přizpůsobit. Ale jsem za to dodržovat určité divadelní tradice. Aby se časem nestalo, že i premiéra bude mimo domovskou scénu.
Jitka Josková: Je mi líto, že se s inscenací nerozloučíme na domovské scéně. Tam, kde vznikla, by podle mě i měla skončit. Aby si to s námi přišli užít i naše rodiny, přátelé, kamarádi, naši diváci, prostě všichni, kdo tu inscenaci měli rádi. Tím ale nechci říct, že nejsem ráda, že jedeme do Prahy. To je moc dobře!!! Nora je vynikající inscenace a zaslouží si, aby ji vidělo co nejvíc lidí i mimo Uherské Hradiště.
Pavel Hromádka: Ano, cítím to jako důstojné završení celé práce. Přece jen – každá inscenace se do Prahy nedostane. A navíc mám v blízkosti příbuzné, kteří se zřejmě přijdou podívat, z čehož mám radost…
Irena Vacková: Doufám, že to není derniéra.

Čím jiné od ostatních rolí bylo pro tebe zkoušení tvé role v Noře a čím její pozdější hraní?
Tereza Novotná: Každé zkoušení a hraní je jiné, je to jiná role, jiný režisér, jiné okolnosti... Jiný den, čas, někdy i místo...
Tomáš Šulaj: Nevím jestli bylo jiné, řekl bych, že bylo výjimečné atmosférou během zkoušení, báječnými lidmi, s kterými jsem se během procesu tvorby setkával a se kterými se setkávám při reprízách a v neposlední řadě režisérem, který přesně věděl, co chce a přesnými, leckdy tvrdými připomínkami dostal inscenaci tam, kde má být. Pozdější hraní samozřejmě zraje s každou reprízou, takže si společně s Helmerem užívám každou vteřinu strávenou ve společnosti Nory a věřím, že si užiju i v Praze.
Jitka Josková: Byla to moje první spolupráce s Martinem Františákem, tím i nové zkušenosti při zkoušení. A rozdíl mezi zkouškou a hraním nepozoruju. Pořád se snažím, aby vše bylo tak, jak jsme to nazkoušeli :-)
Pavel Hromádka: Mohl jsem si vyzkoušet tzv. civilní herectví v druhé inscenaci po sobě (ta předtím byla Oleanna) a zjistil jsem, že je pro mě ohromně občerstvující a příjemné. Tím pádem se tím samým vyznačuje i pozdější hraní. Baví mě sledovat, co všechno se skrze mě děje a tak trochu to někdy postrkávat nebo zkusit po několika reprízách i něco trošku (ne moc) nového. Prostě hrát si s tím…
Irena Vacková: Při zkoušení jsem byla především pozorovatelem dění v domácnosti Helmerových a tento úkol mi zůstává i v průběhu repríz.

Co cítíš, když si uvědomíš, že inscenace Nora končí?
Tereza Novotná: Ouzko.
Tomáš Šulaj: Cítím smutek, protože bych rád, aby Noru mohlo spatřit ještě hodně diváků, ale chápu, že na drsný příběh ze života nás všech se v dnešní době těžko dívá.
Jitka Josková: Je mi to líto. A moc! Představení jsem měla ráda. Snad se zase něco podobného znovu objeví na jevišti a já budu mít to štěstí a budu toho součástí.
Pavel Hromádka: Že to budou pěkné vzpomínky. Tím víc, že máme možnost si Noru zahrát v Praze. Jsem rád, že Noru lidé přijímají a těším se na pražské představení. A kdo ví, třeba si ji zahrajeme ještě na nějakém tom divadelním festivalu. Tím by pro mě život tohoto představení byl krásně naplněný. Podobně jsem to vnímal i s Kalibovým zločinem…
Irena Vacková: Platí odpověď č. 1.