Proč dramatizovat Čapkův román z roku 1936 právě dnes? Může takřka osmdesát let starý příběh varující před nacismem oslovit současné publikum? Tyto a další otázky jsou legitimní a položili si je také tvůrci inscenace ve Slováckém divadle. Jejich scénář v dramaturgii Libora Vodičky akcentuje především téma nenasytnosti a kořistnictví, které ničí lidskou civilizaci. Gombárova režie nadto dala téměř tříhodinové inscenaci punc znamenité divadelní podívané.
Dějištěm nové dramatizace je město Uherské Hradiště v době skutečné povodně roku 1997. V nehostinné umývárně evakuačního centra se potkávají lidé bez střechy nad hlavou, lidé různých povah i životních zkušeností. Mezi nimi je i pan Povondra, který v povodňové katastrofě neklamně poznává důsledky mločího řádění. A tak ve vypravěčské retrospektivě poznáváme celou historii války s mloky až k onomu památnému okamžiku, kdy Povondra jako vrátný vpustil k podnikateli Bondymu kapitána van Tocha, který přišel s nápadem vycvičit přerostlé mloky k hromadnému výlovu perel. Obchod se vydaří, ale přemnožené ještěrky začnou ničit pevninu a svět se mění v oceán.
Připomínky povodňových událostí jsou v Gombárově inscenaci různé a neomezují se pouze na scénografické řešení Lucie Labajové, která nevábný prostor umývárny vybavila mycími žlaby, sprchovými kouty a zamřížovaným oknem suterénu s výhledem na nohy kolemjdoucích. Atmosféru blížící se pohromy podporuje také zvuková kulisa rozhlasového vysílání, kterou zastupují promluvy skutečného moderátora Radiožurnálu Jana Pokorného, stylizované hlasy krajských a zahraničních zpravodajů a vstupy mločího rozhlasového vysílání. Mediální prostředí ostatně paroduje už samotný Čapkův text: využívá žánrových konvencí reportáže, fejetonu nebo ankety, ironizuje triviální žánry včetně dobrodružných cestopisů a filmových scénářů a na paškál si bere i nabubřelost politických kampaní. V inscenaci se tyto pasáže kondenzují do podoby krátkých výstupů, jež vrcholí vystoupením hned pěti stejně oděných hlasatelek, v jejichž gestikulaci i hlasovém projevu poznáváme mločí manýry.
Netvrdím, že všechny jevištní narážky musí publikum poznat a přijmout. Dramatizace však mluví současným jazykem a zároveň nabízí taková řešení, v nichž se čapkovská poetika neztrácí. Příkladem je zdvojená postava pana Povondry, jenž se na jevišti objevuje v podání Vladimíra Doskočila a Zdeňka Trčálka. Zatímco stárnoucí Doskočilův Povondra představuje typ obyčejného člověka, jenž cítí vinu i zodpovědnost, jeho mladé alter ego v podání Zdeňka Trčálka reprezentuje pohled civilní, zcizující a až nebezpečně lehkovážný. Orientaci v ději ovšem usnadňuje také sugestivní vypravěčka Jitky Joskové, která zosobňuje hlas přírody i mločího pokolení.
Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat;  ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit, říká se v závěru románové předlohy. Právě tato myšlenka zdá se být z hradišťské inscenace nejnaléhavější. Ve Slováckém divadle tak vznikla burcující podívaná, při níž mrazí. A nezáleží na tom, zda jste povodeň před patnácti lety zažili.

David Kroča