Vladimír Doskočil: je mně dnešního mládí trochu líto

Diváci Slováckého divadla jej znají z mnoha úloh – jako Juru Kláska z komedie Slovácko sa súdí, Nicka Valentiho z Výstřelů na Broadwayi, Dědečka ze Saturnina, ale také jako starého Karamazova z jedinečných Bratrů Karamazových. Na svém kontě má celou řadu ocenění, za postavu hajného Štětivce v komedii Na tý louce zelený získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon na Festivalu smíchu, rozhlasová inscenace Syn, ve které vytvořil jednu z hlavních rolí se stala před několika měsíci hrou roku. Vladimír Doskočil. Od první březnové soboty září v nejnovější komedii s názvem Vstupte! jako stárnoucí herec Willie Clark.
Po čase se divákům představíš ve velké roli a k tomu ještě roli divadelního herce. Jaké to je, hrát to, co tak důvěrně znáš? Je krásné dostat takovou roli. Vážím si jí a snažil jsem se ji vykreslit co nejupřímněji a s láskou. Jinak mě postava herce Willieho Clarka tvrdě dokazuje, jak v něčem záludné a nesvobodní je toto naše povolání. Někdy osud, ale většinou konkrétní lidé rozhodují o tvém bytí a nebytí: znelíbíš se, pro někoho zestárneš, nejsi oblíbenec u jistých „vyvolených” a máš to. Trend mládí má dnes zelenou všude. Mnohdy chybí pokora, úcta a cit. Je mně dnešního mládí trochu líto – všeobecně. Běda mu, až nastoupí ti ještě mladší… jenom, aby to nebylo pochopeno špatně. Znám mnoho krásných mladých lidí, kterých se tato výtka netýká. Obdivuji je a mám je upřímně rád. V čem jste si podobní s postavou z komedie Vstupte! ? Postava Willieho Clarka mně není cizí. Je to velký blázen do divadla, stárnoucí komik, jehož herecký osud byl ale velmi závislý na jeho hereckém partnerovi a v tom je ta postava nešťastně šťastná, jak říká básník, a o jejich vzájemnosti je nakonec tato hra. Ale ne jenom o tom, samozřejmě. Vstupte! je mimo jiné o hereckém přátelství. Říká se, že herci skutečná přátelství moc nepěstují. Co si o tom myslíš ty? Herec je jenom člověk. Člověk někdy zvláštní tím, že je známý a víc je na něj vidět. Ale ubezpečuji ostatní lidičky, že mezi mnohými herci existují krásná a skutečná přátelství. Jsou mezi nimi zrovna tak osobnosti, které se neponižují lidskou malostí a velikášstvím, tak i ti „malí čeští hrdinové”. Dokáží být herci k sobě upřímní, nebo je pravda, že vlastně všichni pořád jenom něco hrají? Na polovinu otázky jsem odpověděl v té předešlé. A s tím ´pořádhraním´? Ve všedním životě je to jako u všech smrtelníků. Někdo holt musí hrát pořád, aby chudák dokazoval, že ´je´. Někdo nemusí a přesto ´je´. V branži často říkáme takovým kolegům: herec do půl osmé. Jak vnímáš hereckou rivalitu, o které je také Vstupte! ? S rivalitou je to jako u každé jiné profese. Když je zdravá a nepřekračuje rámec jisté elementární slušnosti, tak to beru. Rivalitu za každou cenu „přes mrtvoly”, ať si každý obhajuje sám se svým svědomím. Rivalita jako taková je ale důležitá, postrkuje nás dál, ale nemusí při ní člověk ztratit tvář. Jsou ti bližší kolegové, kteří vehementně na jevišti hájí svůj pohled na věc, nebo ti, kteří si potichu staví svoji roli a nenechají se v práci moc ovlivňovat okolím? Nechtěl bych se nikoho dotknout. Nejdůležitější je stejně výsledek. Za sebe mohu říct, že poslouchám, přemýšlím a s pokorou si se svojí postavou vykládám. Dokázal bys někdy vrátit roli? Co by to muselo být za situaci? Ta otázka mě bolí. V postavení, ve kterém se jako profesionál nacházím, to vlastně možné není. Úzce to souvisí s tvojí první otázkou. Mám divadlo natolik rád, že bych nerad odmítal jakoukoliv roli, ale když ti někdo přikazuje, zneužívá svého postavení a dělá z tebe hlupáčka, to je horší, to se nezapomíná. Výkony herců na jevišti výrazně ovlivňují režiséři. Jací jsou ti nejbližší? Ti nejlepší. A nejlepší je pro mě ten, který ´umí´, uznává herce jako osobnost, dovede vyjádřit, co chce, je připravený, nevaří, jak se říká, z vody, vyburcuje tě, dostane tě nenásilně, aniž o tom víš, kam chce, spolupracuje a hlavně – když tě obsadí, nebo si prosadí, abys u něj hrál. To je pak paráda. Myslíš si, že při špatném režijním vedení mohou vzniknout výjimečné inscenace? Může se stát cokoliv. Všechno je mezi nebem a zemí. Nakonec – víš přece, jak vzniknul režisér… Jaký humor je ti nejbližší? Samozřejmě chytrý, jadrný, obyčejný – jenom ne blbý, který se objevuje v jistých médiích. Ty pány Novotné a spol. opravdu nemusím.