Vaší režijní prvotinou byly Rychlé šípy. Napadlo vás v době zkoušení, že přepisujete dějiny Slováckého divadla? Jevištně adaptovat komiksy o Rychlých šípech byl v té době ode mne, režijního začátečníka, natolik troufalý počin, že jsem měl spíše obavy opačného charakteru - abych se nezapsal do dějin divadla tím největším propadákem. Kdy jste naposledy viděl Rychlé šípy a co na ně říkáte? Zůstávají pořád stejné, nebo se mění? Viděl jsem je nedávno a myslím, že se moc nemění. Jednotliví hodní hoši z klubu Rychlé šípy jsou sice o pár let starší, ale při představení to není poznat, protože si udržují kondici pravidelným cvičením ve scéně „kopaná” a případné šediny mají v rámci postav přestříkané barevnými spreji. Úspěchy jste měl i s dalšími komediemi Blbec k večeři a Výstřely na Broadwayi. Podle čeho si vybíráte tituly? Podle vtipnosti, originálnosti, dramatičnosti, líbivosti a podle toho, co mi dají (většinou ta poslední varianta je správná). Sám jste byl dlouhá léta v angažmá Slováckého divadla jako herec. Nezasteskne se vám po hraní? Vzhledem k tomu, že pravidelně, jak v Praze, tak Uherském Hradišti, za někoho zaskakuji v Rychlých šípech, tak ani ne. Navíc, když se při zkoušení dostanu do časové tísně, tak, v rámci zrychlení výkladu jednotlivých situací, hercům občas„předehrávám”. Zvláště pak sexuální scény. Ty mě baví nejvíc. Je to bezva příležitost, jak si legálně zaharašit. Zlé jazyky tvrdí, že hrát s vámi na jevišti bylo těžké, že jste na sebe častokrát strhával pozornost, jako režisér však podobné nešvary přísně hlídáte. Čím to? Není pravda, že podobné nešvary (nešvary bych to snad ani nenazýval – spíše roztomilým „přidáváním si”) přísně hlídám. Naopak mám rád originální herecká extempore. Sám jsem si s oblibou různé fórky přidával a mám pro totéž pochopení i u svých herců. Jen by to mělo být vkusné, vtipné a v kontextu souviset s dějem a situací. V současnosti, když občas zaskakuji a „přidávám si”, schválně to hraji tak, aby všichni pochopili, jak se to dělat nemá. Jak jste objevil hru Vraždičky a co vás na ní zaujalo? Vraždičky mi dala přečíst dramaturgyně Iva Šulajová. Hra mě „dostala” hned na první čtení, a to jak svou groteskností tak sílou své pravdivé výpovědi o naší době. Vraždičky byly napsány v 50. letech. Čím jsou podle vás dnes aktuální? Ukazují současnou společnost, kde se bezdůvodné násilí může týkat každého z nás a stává se normálním jevem běžného života. Dá se to všechno ztvárnit komediálním způsobem? Samozřejmě dá, protože humor má nezastupitelné místo ve hře samotné. Když bych měl pojmenovat žánr, který tato hra představuje, tak je to klasická tragédie kombinovaná s až komiksovou groteskou. Ve Vraždičkách je několik odkazů k televiznímu seriálu Simpsonovi plakátem počínaje, citacemi v představení konče. Proč tomu tak je? Právě až komiksová grotestknost hry (mimochodem autor hry je známý americký karikaturista) a model typické středostavovské rodiny mě inspiroval k odkazu na známý kreslený seriál The Simpsons - jakákoliv podobnost s rodinou Newkvistových není tedy náhodná. Pro jaké publikum jsou Vraždičky určeny? Byl bych rád, kdyby hra oslovila co nejširší spektrum publika. Od týnejdžrů, až po důchodce. Předpoklady na to má. Je jen na nás jak to divákovi dokážeme zprostředkovat. Do premiéry zbývá několik hodin. Jak byste zhodnotil zkoušení? Je to zvláštní. Většina hostujících režisérů na tuto otázku z důvodů takticky existenčních (přizvání k další spolupráci) odpovídá, že výborně, herci jsou talentovaní a pracovití, zvukaři, osvětlovači, technika, garderoba, vlásenky a vůbec celé zázemí divadla je skvělé. Já takový nebudu a řeknu to, co si opravdu myslím: „„Ve Slováckém divadle se mi pracovalo výborně, herci jsou talentovaní a pracovití - zvukaři, osvětlovači, technika, garderoba, vlásenky a vůbec celé zázemí divadla je skvělé! Robert Bellan Narodil se v roce 1966 v Hodoníně, do Slováckého divadla přišel v roce 1988. Hned zpočátku si získal diváky díky svým komediálním rolím. Allen Felix ve hře Zahraj to znovu, Same, Milouš v Saturninovi, lord Babberley v Charleyově tetě (za roli dostal Slováckého Oskara) a další patří mezi divácky nejvděčnější. Sám o svých nejoblíbenějších rolích vytvořených na jevišti Slováckého divadla ale před časem řekl: „„Paradoxně jsou to role, které jsem nazkoušel s nepříliš mnou oblíbeným režisérem Ivanem Krejčím – Tobiáš Říhal z Večera tříkrálového a Pan Mannigham z Plynových lamp. Pamatuji si, jak jsem nadával, že tak krásné role musím zkoušet s takovým hovadem. Ovšem, netušil jsem tenkrát, že mě už mnoho rolí takového významu nepotká.“” V roce 2000 na jevišti Malé scény uvedl jako režisér Rychlé šípy. Ty znamenaly v jeho dosavadní kariéře zvrat. Komedie začala vítězit na festivalech a Bellana začali logicky oslovovat z jiných divadel s nabídkami režijní práce. Mezitím se Rychlé šípy staly nejhranější komedií Slováckého divadla všech dob. Před odchodem do pražského divadla Rokoko nastudoval Robert Bellan rovněž na Malé scéně další komedii – tentokrát z pera francouzského dramatika Francise Vebera Blbec k večeři. Půvabný příběh o popleteném, ale dobrosrdečném úřadníkovi se stal okamžitě dalším hitem divadla, komedie získala cenu za nejlepší inscenaci roku a Martin Vrtáček v hlavní roli cenu za nejlepší komediální výkon. V Uherském Hradišti uvedl v roce 2003 komedii Výstřely na Broadwayi, i ona se zařadila mezi divácky nejúspěšnější tituly roku, představitelé hlavních rolí se umístili na nejvyšších příčkách v anketě popularity. Nyní s herci Bellan připravil americkou komedii Vraždičky.