Evi, vytváříš scénu a kostýmy do Knihy o hřbitově. Máš při návrzích volnou ruku a pak jen režisérovi přineseš výsledek, nebo je to on, kdo určuje výtvarnou podobu s tebou?
Povětšinou spolupracuju s takovými režiséry, kteří se snad těší na můj přínos do hry a nechají mi naprosto volnou ruku. Vnesu nápady a posléze domýšlíme, zda se dají aplikovat. Jsou to nekonečné, krásné debaty, kdy sníte. Vytváříte si budoucí svět inscenace, v tuto chvíli můžete všechno. Někdy ale nastane situace, jako byla v případě Knihy o hřbitově, že titul je náhradní, vše se musí vymyslet v rychlosti. Tentokrát proto přišel Jakub rovnou s nápadem, že budeme hrát příběh v Samkově knize. A přímo v leporelu. Tato idea byla přesná, líbila se mi. Začala jsem okamžitě pracovat.

Kde a jak čerpáš inspiraci?
Kdekoli, jakkoli. Dívám se kolem sebe. Kochám se čímkoli. Toto je největší dar, který můžete dostat. Využívám ho na sto procent.

Jak probíhá tvůj tvůrčí proces?
Ach procesy... Bude to vypadat, že jsem bláznivá, ale vývoj inscenace - od chvíle, kdy si přečtete text, až po premiéru - to je velice milený zážitek, který prožívám s každým novým titulem zas a znova. Vytvářím si svoje světy. Dlouze o nich přemýšlím... Nejsem typ, který si kreslí, mám to v hlavě, a jak to začne bublat a vyvěrat, začnu ty galaxie zhmotňovat. Tvůrčí proces, ať je jakýkoli, to je nejsvobodnější možné vyjádření. Mám nejsvobodnější možnou práci. Práci snů. Stále za to děkuju.

Když vytváříš kostýmy, máš už na mysli konkrétní herce, kteří je budou mít na sobě?
Ano, nejradši mám tuto možnost, že si představuju daného herce/herečku. Ale ještě předtím se mi vyjevuje jakýsi pocit celku. Dominanty a posléze detaily.

Jak se ti spolupracuje s režisérem Jakubem Macečkem?
Kuba se vznáší, poletuje přibližně na podobném oblaku jako já, tak si tak plujeme a smějeme se u toho.