21. 6. 2011
Snili jste někdy o tom, že si v práci pochutnáte na kaviáru a šampaňském? Herci Slováckého divadla Zdeňku Trčálkovi se to podařilo. Přímo na jevišti si tyto laskominy dopřává coby plukovník Krugel v nejnovější inscenaci hradišťského souboru Hráči. O jídle na scéně, hazardních hrách, ale i o zranění, které jej na několik měsíců vyřadilo z provozu, se rozpovídal v následujícím interview, týden předtím, než se vrátí coby John Brown v bláznivé komedii 1+2=6 (Jeden a dvě je šest).
Rozhovor Jany Máčalové vyšel v MF Dnes.
Základní rekvizitou ve hře jsou karty. Co vy a karban?
Asi před deseti lety, když jsem přišel spolu s Tomášem Šulajem a Jožkou Kubáníkem do Slováckého divadla, tu pracoval divadelní barman a fenomenální hráč karet Pepa Kubaczka, dnes už na pravdě boží, a ten nás do karbanu vtáhnul. A vždycky po představení jsme do tří do rána hráli hru zvanou Černá kočka, o peníze. Dluhy nám strhával z výplaty, když nad tím tak přemýšlím, tak vždy vyhrával, prostě to byl pan hráč. Tímhle hazardním křestem si beztak prošli všichni nově příchozí. Ale teď už jsem spořádaný manžel. (smích) Leda s dcerou si občas dáme pexeso nebo kvarteto a s manželkou žolíka.
Jak vnímáte Gogola a jiné klasické ruské autory?
Baví mě, ale nevím, jestli jsou jejich díla pro nás jako pro Čechy pochopitelná a uchopitelná, jestli se umíme dostat pod kůži té obrovské ruské duši. Myslím, že jako takhle malý národ k nim máme daleko a není lehké zahrát ty jejich dálavy. Velmi rád vzpomínám, jak jsme pod vedením pana režiséra Pitínského hráli Bratry Karamazovy. Snažili jsme se, aby to bylo echt ruské a snad se to povedlo a snad se to povede i Hráčům. Vůči ruským autorům rozhodně nemám averzi.
Jako Ivan Fjodorovič Karamazov
v inscenaci Bratři Karamazovi (2002),
foto Miroslav Potyka:
Vracíte se na jeviště po dlouhé pauze způsobené zraněním. Musíte se při představení nějak šetřit?
Šetřím se, musím si v podstatě hlídat každý krok, ale hra naštěstí není náročná na pohyb. I tak musím hrát s ortézou, protože kdybych udělal nějaký nešikovný pohyb a znova mi praskly vazy, tři čtvrtě roku práce s napravováním kolene by přišlo vniveč. V inscenaci pijeme šampaňské, je od něj mokrá podlaha a už se mi podařilo na ní uklouznout. Koleno naštěstí drží. Práce pana ortopeda Karpelese se holt nezapře!
Kromě šampaňského se na scéně objevuje i kaviár. Je pravý?
Ano, potraviny jsou reálné. To není až tak neobvyklé. Zajímavostí je, že všechno jídlo v inscenaci je bezlepkové, bohužel, kvůli mně.
Mohl byste přiblížit postavu, kterou ztvárňujete?
Plukovník Krugel je údajně Němec. Režisér Bellan ho pokřtil jménem Děmentij a z toho jsme pak vycházeli při tvorbě charakteru. Proti ostatním je trošku opožděný. Je bývalý husar, je vychlastaný profesionální voják a je vynikající karbaník. V kartách podvádí stejně jako ostatní. Jde v podstatě o skupinku podvodníčků. Kdybych je měl přirovnat k někomu z dnešní doby, byli by to takoví Dannyho parťáci. Téma je podobné – jedni podvodníci se snaží napálit jiné.
Je ve hře vůbec nějaký kladný charakter?
Každá postava má svůj klad, ale spíš v tom smyslu, že je sympatická. Jinak, z hlediska morálního, jsou všechny postavy negativní. Nechceme, aby to vyznělo černobíle, proto i záporným postavám dáváme lidský rozměr, pomocí jakési sympatické komičnosti.
Zkoušení už máte za sebou. Co na něm bylo nejtěžší?
Postavy na sebe musí dokonale slyšet. Jeden mluví a všichni s ním intenzivně musí hrát. Ale zase ne tak, aby to nějak narušovali. Musí to být virtuózně sehrané, aby pak vyšla pointa hry.
S režisérem Robertem Bellanem už jste se setkal při jiných inscenacích. Byla spolupráce na Hráčích v něčem nová?
Jsem na něj zvyklý, i když používá speciální divadelně režijní řeč, ze které by nově přicházející herec nebo vlastně kdokoli byl asi hodně zdeptaný. Řekl bych, že má svůj specifický systém vytříbených slov a nevídanou metodiku práce mezi hercem a režisérem. Ale už jsem se s jeho lexikonem slov sžil. (smích)
Z. T. v komedii Hráči, spolu s J. Kubáníkem
a M. Vrtáčkem - foto Jan Karásek: