Herec Slováckého divadla Zdeněk Trčálek patří k nejvýraznějším osobnostem slovácké scény, které přepsaly její historii. V komedii Rychlé šípy hraje Červenáčka, v muzikálu Donaha! vytvořil postavu striptéra Buddy Walshe a dnes se před publikem představí jako hlavní postava komedie 1+2=6. A právě tato hra o záletném taxikáři a jeho dvou manželkách vstupuje mezi ty tři, které jako jediné v sedmdesátileté historii slovácké scény překonaly počet magické stovky repríz. „Su šťastný,“ říká s úsměvem Zdeněk Trčálek před dnešní jubilejní reprízou.

Vybavíte si ten okamžik, kdy jste se poprvé do komedie 1+2=6 s kolegy začetli? Jaké pocity ve vás vyvolala?
Vzpomínám si na první čtenou zkoušku, bylo to u režiséra Bellana na zahradě pod pergolou, byl začátek dubna 2007, byla zima, seděli jsme v bundách u krbu, v kouři a rýpali jsme se v textu a mně to ne a nešlo číst a těšil jsem se, až se prokoktám k závěru hry. Ještě půl roku po té slavné zahajovací zkoušce mně text smrděl, jak čerstvě vyuzené prasečí rypáčky.

Komedie působí velmi lehce, jako byste si s ní jen tak pohrávali. Ale určitě platí ono známé: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Co bylo při zkoušení tedy nejtěžší?
Na začátku zkoušení bylo celkem jednoduché najít humor situací. Objevili jsme vtip, dvakrát, třikrát jsme se mu zasmáli a pak už nám to vtipné nepřišlo, což je, když to opakujete pořád dokola, normální. Nejtěžší tedy bylo udržet si povědomí o tom, že tam jakýsi vtip existuje, a to povědomí si udržet až do premiéry. Pak bylo velice hezké, když se ten hibernovaný vtip znovu narodil s prvním divákem. To mám rád.

Premiéra proběhla na jaře 2007. Jak na ni vzpomínáte?
Premiéru jsem prožil v kómatu, tudíž si toho moc nepamatuju. Pikantní byla v tom, že na popremiérové slávě v divadelním klubu jsem nepozřel ani kapku alkoholu. Byl jsem absolutně vyčerpaný a šťastný, že je to konečně za mnou.

1+2=6 je na repertoáru úctyhodných osm let. Je dnes komedie jiná, než v době, kdy měla premiéru?
David Vaculík hraje mého šestnáctiletého syna, před osmi lety se tomu ještě dalo s jistou dávkou sebeklamu věřit. Teď mu táhne na sedmatřicet a jeho vize šestnáctiletého puberťáka se stává poněkud absurdní. Ale bezesporu to hraje výtečně. A vybavuji si ještě jednu situaci. V 1+2=6 hraje i kolega Jirka Hejcman, ale není v blonďaté paruce a v dlouhém baloňáku k poznání. A právě v klubu po premiéře za ním přišel jeden divák a říkal mu, jak se mu premiéra moc líbila a završil to slovy: „Vy byste se tam hodil, škoda, že se tam nějaká role nenašla i pro vás."

Zažil jste během hraní nějakou pernou chvilku?
Zažil jsem neveselé chvilky, kdy moji rodinu postihla tragická událost a divadlo potažmo hraní téhle komedie mě na tři hodiny vytáhlo z těchto zoufalých událostí. V takových chvílích působí jeviště jako lék či droga, ale chvilková. Tehdy mně to ale hodně pomohlo.

A co veselá historka? Vzpomenete si na nějakou?
Ve hře máme malinkou roličku novinářky, kterou dříve hrála Kamila Mitáčková a jak už to tak u nás v divadle bývá, tak otěhotněla a odešla na mateřskou. Roli převzal kolega Štěpán Goiš, který vtrhne s foťákem na jeviště a fotí a já mám na něj zařvat –„hele, koukej zmizet!“  Ale mě tam vždycky naskočí původní  originální replika – „ hele, děvče, koukej zmizet“, určená právě Kamile. Tak se tímto Štěpánovi omlouvám, ale já už se to po těch letech asi nepřeučím.

Při představení to vypadá, že často improvizujete a reagujete na to, co se zrovna na jevišti a třeba i v hledišti děje. Je to tak?
V komedii 1+2=6 patří výsada improvizace Jožkovi Kubáníkovi. On totiž autor hry Cooney, má ve svých hrách jednu postavu, které jakýsi improvizační prostor nabízí a pokud je herec šikovný, tak se s tím dají dělat zázraky. My máme na repertoáru ještě jednu úspěšnou komedii, a to Nájemníky, které napsal autorův syn Michael. A právě v té mně režisér Zdeněk Dušek svěřil roli nájemníka Normana Bassetta, která právě ten improvizační prostor má a baví mě a doufám, že i diváky.

Slovácké divadlo dokázalo za sedmdesát let jeho existence jen třikrát uvést inscenace s více než 100 reprízami. Rychlé šípy, Donaha! a teď 1+2=6. U všech jste byl. Co na to říkáte?
Co na to říct? Snad repliku ze hry Slovácko sa súdí – „ Su šťastný!“


Vizitka Zdeňka Trčálka

Pětatřicetiletý rodák ze Vsetína působí ve Slováckém divadle od roku 1999. Za tu dobu vytvořil celou řadu postav mnoha žánrů. K těm nejznámějším patří Červenáček v Rychlých šípech, John Brown v komedii 1+2=6, ale také charakterní role například pod vedením režiséra Pitínského. Je držitelem ceny popularity Slovácký Oskar, ceny odborné kritiky Největší z pierotů, objevil se i v nominaci na cenu Alfréda Radoka. Televizní diváci jej znají z cyklu Podle práva, Rozsudek, ze seriálu Černá sanitka a dalších projektů. Momentálně studuje pod vedením režiséra Igora Stránského roli v Shakespearově Macbethovi. Ve volném čase se věnuje vinařství a myslivosti. Je ženatý, s manželkou vychovávají dvě dcery.