Zdeněk Trčálek: Pan ministr blábolí

Zdeněk Trčálek je obdivuhodná bytost. Z chudého valašského hocha milujícího divadlo se vypracoval mezi nejvýraznější herecké osobnosti Slováckého divadla. Pozornost si získal jako Amadeus ve stejnojmenné Shafferově hře, hrál Ivana v Bratrech Karamazových od J. A. Pitínského a také Lapáka v Lišce Bystroušce. Právě za týden se divákům představí v další z velkých rolí. Bude hrát Francka v Maryše bratří Mrštíků.
Je to spíš k chlubení nebo k vzteku, když má herec hrát Francka, tu notoricky známou postavu, kterou už hrálo tolik vynikajících herců? Jsem notoricky vzteklý chlubil patřící do kasty vynikajících herců. Tomu moc nerozumím… Tak jinak: co musíte jako herec umět, abyste mohl hrát Francka? Musím se shodnout se s režisérem na výkladu postavy, to znamená pochopit jeho záměr a nenápadně ho obelstít záměrem svým. Jde to těžko, ale jde to. Jakou Franckovu vlastnost byste chtěl mít a kterou opravdu máte? V originále bratři Mrštíkové píšou, že Francek je statný rekrut. Není to sice vlastnost , ale jakási fyzická dispozice, kterou mám s Franckem společnou (smích) (Zdeněk Trčálek je spíše menšího vzrůstu, pozn. aut.). V čem je dnešní doba stejná s tou kdy se odehrává Maryša? Pořád funguje sociální nerovnost. Z bohatých se stávají zarytí nepřátele chudých a opačně, v krizi začnou všichni chlastat, vyhrožují si smrtí, nadávají si, řeší majetky, do toho se hádají jak psi, sypou si jedy do kávy, nemůže chybět vždy nesmyslná vojna, co dělá z chlapců chlapy. Na toto téma starých vysloužilců v záloze jsem už alergický. Jsem hrdý modrovoják. Prostě se všechno pořád opakuje. Viděl jste některou ze slavných Maryší? V čem bude ta hradišťská jiná? Viděl jsem vynikající Pitinského Maryšu v pražském Národním divadle a ještě lepší Maryšu Martina Františáka v divadle Karolinka. V čem bude jiná ta naše? Ve všem. Uplynulý měsíc byl velmi náročný. Natáčeli jste Lišku Bystroušku pro Českou televizi, natáčeli jste i Manéž Bolka Polívky, do toho jste vystupovali na čtyřech divadelních festivalech. Jak to jde zvládnout? Šlo to. Bylo to pořád lepší, než si vyplňovat daňové přiznání. Když se zastavíme u natáčení - při Manéži jste se potkali s celou řadou nových známých. Jak s vámi komunikovali? Nedávali vám pocit, že jste z malého divadla na kraji republiky? Všichni byli milí, jen jsem cítil problém v tom, že Bára Hrzánová, Bolek, pan Pecha, Ondra Brzobohatý – ti všichni tam byli jako známé televizní hvězdy. My jsme byli jen jako anonymní Rychlé šípy, i když naše divadlo všichni velmi chválili. Ale pravdou je, že podobný pocit měli i kluci z kapely Bůhví, kde hraje Ondra Brzobohatý. I oni hrají dlouho a dobře, ale všichni o nich mluví jako o těch klucích od Brzobohatého. Přitom Ondra do kapely přišel až už fungovala. Velmi jsme si rozuměli. Kdo na vás osobně ze všech těch zvučných jmen nejvíc zapůsobil a proč? Hára Brzánová, tak ji při jedné zkoušce přejmenoval Bolek Polívka. Na nic si nehrála, je to prostě normální sympatická ženská. Stejně jako Bolek, Jiří Pecha, Fretty i Baryn. Mimochodem všichni jsou velice kvalitní umělci, moc si jich vážim. A k festivalům – jaký je to pocit, když pohlédnete do přeplněného hlediště pražského divadla a poznáváte tváře herců, režisérů a ostatních divadelníků, kteří sledují vaše produkce - svazuje vás to? Ne. Svačinku generálu navštívil v Praze i ministr kultury Pavel Dostál a prohlásil, že Slovácké divadlo určuje směr českého divadelnictví. Takové poklony se nedostane každému souboru… To jsou příliš silná slova od pana ministra. Zvláště poté když zhlédl naši Svačinku generálů, která je právě o takových ministrech, co jen blábolí a blábolí a nic z toho. Připadá mi to vtipné Pokud vím, tak i do Hradiště míří celá řada osobností. Vzpomínám třeba na paní Žilkovou. Ta mě pobavila po představení muzikálu Donaha!, kde hraju striptéra Kena. Pražskými vokály se mě v zákulisí otázala: „„Vy jste herec?“” Já odpověděl, že ano.“”A není vás pro herectví škoda?“” Nevěděl jsem, jak to myslí. Existuje recept na úspěšné divadlo? Proč vám to jde tak snadno a jinde se to ne a ne podařit? Ono je to stejné jako u fotbalu. Špičkový klub disponuje kvalitními hráči. Hráči jsou výrazné osobnosti a pracují týmově. Hrají na profi trávníku, v zádech mají kvalitní zázemí. Samozřejmě jim pomáhá masa oddaných fanoušků, která je tlačí k nejlepším výkonům. Liga mistrů na sebe dlouho nenechá čekat. Tak nějak podobně to funguje i u nás v divadle. Katastrofou je, když se objeví individualismus a ambice. To se pak začne všechno nějak bořit a to je možná problém těch méně úspěšných divadel. Co vás nejvíce štve na Slováckém divadle? Nepsané divadelní pravidlo říká, že divadlo je úspěšné pět, maximálně sedm let. Pak následuje stejně dlouhá krize. Podle této pověry by mělo brzy dojít ke kulminaci našich úspěchů. To mě štve. Ale ještě že pověrám nevěřím. V červnu a na začátku července bude Slovácké divadlo naposledy uvádět Blbce k večeři, Cyrana de Bergerac, Sen noci svatojánské. Ve všech zmíněných hrách hrajete. Bude vám líto, že končí? Popravdě, ani ne. Už jsem si zvykl. Dřív mě to štvalo. Člověk v tom nechá tolik práce a ze dne na den je to fuč. Ale kdybych si tohle připouštěl, musel bych se zbláznit. Ještě, že ty Rychlé šípy jsou nesmrtelné. Co vás čeká po premiéře Maryši? Prázdniny, svatba, přestavba nové kanalizace, zkrátka samé banality.