21. 2. 2007
Recenze Jana Šprincla uveřejněná 14. února na Aktuálně.cz
Recenze - Baladické obrazy Boženy Němcové nejsou v inscenaci Slováckého divadla folklórním koloritem o těžkém životě silných žen, ale hledají smysl bytí. Žen i Československa.
Divá Bára, čtvrtá spolupráce režiséra J. A. Pitínského se souborem v Uherském Hradišti, se opírá o zdramatizované texty Boženy Němcové, vyprávění o Viktorce a povídky Karla a Divá Bára. Stejně jako při předchozích zdejších Pitínského režiích, z nichž se největšího ohlasu dostalo Lišce Bystroušce, vznikla inscenace pro české divadlo výjimečná.
Herci se s textem a představou inscenátorů potkali ve skvělé formě a Němcové příběhy přenesené z jižních a východních Čech na Slovácko znějí jako skutečné osudy místních lidí. V inscenaci se hraje, tančí, za doprovodu živé kapely zpívá, dupe i sborově recituje a soubor přitom podává totální divadelní výkon: Je přesně sehraný a stylizovaný, ale vůbec nepůsobí strojeně.
Díky neustále přítomnosti většiny osazenstva na jevišti se herci navzájem drží a nikdo z nich nepodává špatný výkon. Z těch nejlepších upozorněme na Jitku Joskovou (Viktorka a Bára), Terezu Novotnou-Mikšíkovou (Mařenka, Hanči a Elška) a Tomáše Šulaje, který hraje režiséra Karla Kata, Petra a správce.
Dějové posuny i psychologie postav se odehrávají v gestech, není čas na sladkobolné nebo heroické šarže. Znakový systém, který zaplňuje téměř prázdnou scénu, výborně funguje a přináší divákovi jedinečný emoční i rozumový zážitek.
První povídka, Píseň o Viktorce, je lidová píseň s refrénem scénovaná jako pocta meziválečné divadelní avantgardě. Na tezích E. F. Buriana vzniklo brněnské Divadlo Husa na provázku, pro které Eva Tálská, autorka scénáře, text koncem 70. let napsala. Z provázkovské poetiky toho ve Slováckém divadle hodně zůstalo - schopnost výpovědi v týmové spolupráci a jevištní existence tvořená divadelními postupy přímo před zraky diváků.
V inscenaci se uplatňuje princip divadla na divadle. Ochotničtí herci ze souboru režiséra Karla Kata (Pitínský chtěl vzdát hold práci Alfréda Radoka, který roku 1940 pod pseudonymem Kat režíroval ve Valašském Meziříčí Krále Lávru) a jeho asitenta Jindřicha Gratze nacvičují nový kus. Před premiérou absolvují povinné přehrávky před protektorátními cenzory.
Ti celou dobu představení sedí na jevišti, pravidelně svými poznámkami zasahují do děje, a vytrhují tak diváka z pocitu "ztracen v iluzi". Herci Slováckého divadla hrají role a v nich ještě ztvárňují herce... a Němcové příběhy se stávají osudy všech.
Proto může Pitínský rozehrát výrazné téma okupace Československa. Viktorka, která je stejně jako Bára kvůli nezkrotitelné energii pro své okolí divá a divná, a Karel, jenž nemůže zapřít sám sebe, jsou také postavy stíhané politicky a společensky. Odbojáři, za kterými můžeme vidět svobodomyslné protifašistické a protikomunistické bojovníky nebo porobence s Davidovou hvězdou na klopě.
Viktorka utekla za černým myslivcem, Karla (Karel) odešel, aby se mohl stát milým kamarádky Hanči. V povídce Karla je způsob vyprávění proti úvodní jiný (Matěj T. Růžička text dramatizoval přímo pro hradišťskou inscenaci): rychlejší, stručnější a prozaičtější.
Začíná jako lokální satira, ale končí se v básnických obrazech vzpoury a touhy. V první části se ne úplně daří vytvořit vztahy mezi postavami, takže přátelství mezi Karlem a Hanči není překvapením, ale logickou pointou předvídatelné zápletky.
Režisér se v té chvíli začíná daleko víc soustředit na válku, před kterou Markýta svého syna Karla chrání. Masopustní rej zahalený do pentlí barvy trikolóry, Masarykova busta ukrývaná v dřevěné bedýnce a zahraniční vysílání Voskovce a Wericha jsou opěrné body pro "českou identitu" v inscenaci.
Povídka Divá Bára, uváděná na závěr po druhé přestávce, je z celého večera nejepičtější. Divadelní život začala v Divadle V 7 a půl a tady je epilogem celého dění. Motivy a postavy se spojují a už nezbývá místo pro Němcové text (Divá Bára naštěstí jako v originále nekončí skladkou červenou knihovnou). Teď dopředu vystupují herci samotní a jejich zoufalé volání do prázdna: Co bude s naším divadlem? Co bude s naší republikou? Co bude s námi...?
Odpovědí a příkladem je příběh Viktorky, Báry a Karla. Neztratili se oni, neztratíme se ani my. A jestli se Slovácké divadlo bude dál držet J. A. Pitínského, mezi českými divadly se neztratí ani ono. Na představení, jakým je Divá Bára, se jen tak nezapomíná.
Božena Němcová: Divá Bára, ale též Píseň o Viktorce, a taky Karla. Scénář Eva Tálská (Píseň o Viktorce) a Matěj T. Růžička (Karla, Divá Bára), námět a režie Jan Antonín Pitínský, hudba Petr Hromádka, scéna Jan Hubínek, kostýmy Michaela Hořejší, choreografie Igor Dostálek, hudební nastudování Josef Fojta, dramaturgie Hana Hložková. Slovácké divadlo, Uherské Hradiště, www.slovackedivadlo.cz, premiéra 20. ledna 2007. Psáno z reprízy 8. února.
Díky neustále přítomnosti většiny osazenstva na jevišti se herci navzájem drží a nikdo z nich nepodává špatný výkon. Z těch nejlepších upozorněme na Jitku Joskovou (Viktorka a Bára), Terezu Novotnou-Mikšíkovou (Mařenka, Hanči a Elška) a Tomáše Šulaje, který hraje režiséra Karla Kata, Petra a správce.
Dějové posuny i psychologie postav se odehrávají v gestech, není čas na sladkobolné nebo heroické šarže. Znakový systém, který zaplňuje téměř prázdnou scénu, výborně funguje a přináší divákovi jedinečný emoční i rozumový zážitek.
První povídka, Píseň o Viktorce, je lidová píseň s refrénem scénovaná jako pocta meziválečné divadelní avantgardě. Na tezích E. F. Buriana vzniklo brněnské Divadlo Husa na provázku, pro které Eva Tálská, autorka scénáře, text koncem 70. let napsala. Z provázkovské poetiky toho ve Slováckém divadle hodně zůstalo - schopnost výpovědi v týmové spolupráci a jevištní existence tvořená divadelními postupy přímo před zraky diváků.
V inscenaci se uplatňuje princip divadla na divadle. Ochotničtí herci ze souboru režiséra Karla Kata (Pitínský chtěl vzdát hold práci Alfréda Radoka, který roku 1940 pod pseudonymem Kat režíroval ve Valašském Meziříčí Krále Lávru) a jeho asitenta Jindřicha Gratze nacvičují nový kus. Před premiérou absolvují povinné přehrávky před protektorátními cenzory.
Ti celou dobu představení sedí na jevišti, pravidelně svými poznámkami zasahují do děje, a vytrhují tak diváka z pocitu "ztracen v iluzi". Herci Slováckého divadla hrají role a v nich ještě ztvárňují herce... a Němcové příběhy se stávají osudy všech.
Proto může Pitínský rozehrát výrazné téma okupace Československa. Viktorka, která je stejně jako Bára kvůli nezkrotitelné energii pro své okolí divá a divná, a Karel, jenž nemůže zapřít sám sebe, jsou také postavy stíhané politicky a společensky. Odbojáři, za kterými můžeme vidět svobodomyslné protifašistické a protikomunistické bojovníky nebo porobence s Davidovou hvězdou na klopě.
Viktorka utekla za černým myslivcem, Karla (Karel) odešel, aby se mohl stát milým kamarádky Hanči. V povídce Karla je způsob vyprávění proti úvodní jiný (Matěj T. Růžička text dramatizoval přímo pro hradišťskou inscenaci): rychlejší, stručnější a prozaičtější.
Začíná jako lokální satira, ale končí se v básnických obrazech vzpoury a touhy. V první části se ne úplně daří vytvořit vztahy mezi postavami, takže přátelství mezi Karlem a Hanči není překvapením, ale logickou pointou předvídatelné zápletky.
Režisér se v té chvíli začíná daleko víc soustředit na válku, před kterou Markýta svého syna Karla chrání. Masopustní rej zahalený do pentlí barvy trikolóry, Masarykova busta ukrývaná v dřevěné bedýnce a zahraniční vysílání Voskovce a Wericha jsou opěrné body pro "českou identitu" v inscenaci.
Povídka Divá Bára, uváděná na závěr po druhé přestávce, je z celého večera nejepičtější. Divadelní život začala v Divadle V 7 a půl a tady je epilogem celého dění. Motivy a postavy se spojují a už nezbývá místo pro Němcové text (Divá Bára naštěstí jako v originále nekončí skladkou červenou knihovnou). Teď dopředu vystupují herci samotní a jejich zoufalé volání do prázdna: Co bude s naším divadlem? Co bude s naší republikou? Co bude s námi...?
Odpovědí a příkladem je příběh Viktorky, Báry a Karla. Neztratili se oni, neztratíme se ani my. A jestli se Slovácké divadlo bude dál držet J. A. Pitínského, mezi českými divadly se neztratí ani ono. Na představení, jakým je Divá Bára, se jen tak nezapomíná.
Božena Němcová: Divá Bára, ale též Píseň o Viktorce, a taky Karla. Scénář Eva Tálská (Píseň o Viktorce) a Matěj T. Růžička (Karla, Divá Bára), námět a režie Jan Antonín Pitínský, hudba Petr Hromádka, scéna Jan Hubínek, kostýmy Michaela Hořejší, choreografie Igor Dostálek, hudební nastudování Josef Fojta, dramaturgie Hana Hložková. Slovácké divadlo, Uherské Hradiště, www.slovackedivadlo.cz, premiéra 20. ledna 2007. Psáno z reprízy 8. února.