Zuzanko, jak bys svou profesi přiblížila divákům? Co je nejdůležitější předpoklad dobré „nápovědky“
Práce nápovědky je náročná na soustředění, a to od prvních aranžovacích zkoušek, kdy se herci text teprve učí, až do posledního představení. Na prvních čtených zkouškách se upravují a škrtají repliky, a to je první práce nápovědky - musí je mít zaznamenány zcela přesně. Musí mít přehled o všech písmenkách, která má herec říkat a která mu bude několik dalších týdnů denně čtyři hodiny hlasitým předčítáním pomáhat dostat do hlavy. Je to taky náročné na hlasivky, protože čte všechny role, musí ji všichni slyšet. Až se herec roli naučí, je třeba jen hlídat text a vycítit tu pravou chvilku, kdy potřebuje „hodit slovíčko“, nemluvit zbytečně, aby to herce nepletlo.

Co tě stále baví na divadle a uvažovala jsi někdy o tom, že bys dělala něco jiného než právě divadlo
Do divadla jsem chodila už jako dítě na pohádky a moc se mi to líbilo. Vždycky jsem si přála pracovat v divadle a neměnila bych. Splnil se mi dětský sen, jak jsem již několikrát řekla.

Co se na tvé práci (a na divadle vůbec) změnilo během těch pětatřiceti let a myslíš, že se tvá profese do budoucna nějak výrazně promění?
Na mé práci se za ta léta nezměnilo nic. Herci se stále učí texty a potřebují někoho, kdo jim s tím pomůže. Věřím, že to tak zůstane i nadále.

Za tu dobu ti rukama (a očima) prošly desítky divadelních textů a jistě jsi zažila mnoho nepředvídaných, ať už komických, či prekérních situací na jevišti. Na co vzpomínáš nejraději?
Víc než komické situace (o kterých se mluví stále) mi texty připomínají lidi. Herce, režiséry, výtvarníky, se kterými jsem se za ta léta potkala a je jich pěkně dlouhá řádka. Jsou roztroušení v divadlech v Čechách i na Moravě a je příjemné se s nimi příležitostně sejít, zavzpomínat nebo si u televize říct: „Jé, toho jsem před dvaceti lety „tahala z oken“, když začínal v Hradišti.

Kromě toho, že se u nás většinou skrýváš v portále, diváci tě znají i přímo z jeviště. A dost často z komických kreací. Co pro tebe jeviště a humor na jevišti znamenají?
Tím, že jsem skryta v portále, mám jednu výhodu. Anonymitu. Občas se mi stává, že vyslechnu úryvky hovoru diváků, kteří odcházejí z představení a sdělují si zážitky. Naposledy se mi něco podobného stalo v Kyjově, kdy jsem seděla u stolu s manžely, kteří – když jsem jim řekla, že jsem z Hradiště – mi řekli, že tam jezdí do divadla, že se jim v něm moc líbí, ale že se špatně shání lístky. To potěší. V posledním roce jsem podstoupila vážnou operaci a jsem ráda, že díky chirurgům ve Vojenské nemocnici v Brně pod vedením MUDr. Stračára, lékařům a personálu chirurgie v nemocnici v Kyjově, zvláště Mudr. P. Jermářovi, a taky díky Mudr. Švábenskému z kyjovské onkologie, ale především díky kolegům v divadle a přátelům, kteří mi drželi palce, volali mi a psali, když mi bylo nejhůře, drželi mne nad vodou, mohu toto výročí oslavit. Děkuji Vám všem. No a humor? ten je přece kořením života, smích prý život prodlužuje. Ať nám toho koření neubývá - moc bych si přála, abychom se potkávali s úsměvem na rtech, a to nejen v divadle.

Děkuji za milý rozhovor a za celou partu ze Slováckého a jistě i za mnohé diváky srdečně blahopřeji a přeji hodně zdraví, hodně smíchového koření, hodně krásných textů a šikovných herců „bez oken“!!

-iš-