Buchlovsko-hradišťský bohatýr slaví sedmdesátiny!
Vladimír Doskočil si získal srdce mnoha diváků i posluchačů
Buchlovice se mohou ve své nedávné historii pyšnit mezi jinými i třemi bohatýry. Zahradníkem Pavlem Vláškem, učitelem Františkem Ficem a hercem Vladimírem Doskočilem. První dva jmenovaní už jsou bohužel na druhém břehu. Ale Vladimír se v plné síle a s úsměvem ve čtvrtek 5. května dožívá krásného jubilea - sedmdesáti let!
Jeho poetický medový hlas je znám po celé republice. Zní z nahrávek slavného uherskohradišťského Fonoklubu, z pohádek, pověstí i poezie zachycené na gramodeskách, kazetách, CD i DVD. Dlouhá léta působil společně s Pavlou Domesovou a později i s Miloslavou Janíkovou jako spíkr regionálního rozhlasu po drátě, poté se na několik let stal konferenciérem Hradišťanu. Uváděl nespočet vernisáží, slavností a pořadů, regionálních folklorních přehlídek, včetně Jízd králů, Slováckých slavností vína a otevřených památek, Horňáckých, Kopaničárských slavností, setkání Čechů a Slováků na Javořině, mezinárodního festivalu ve Strážnici apod. Srdcem konferoval i slavnou Buchlovskou svícu, kterou zakládal...
Dodnes jeho hlas doprovází premiéry folklorních a národopisných souborů, namluvil pět dílů průvodce s názvem Za památkami a historií královského města Uh. Hradiště, spolupracoval na Slunovratu Hradišťanu,
Gazdině robě a dalších...
Jako herci mu nebyla cizí ani práce před kamerou, kdy účinkoval v seriálech, filmech a pod režijním vedením Ivana Stříteského a podle scénáře Jiřího Jilíka se společně s Martinem Vrtáčkem dvakrát během deseti let stal průvodcem po pověstech a zkazkách, které v sobě ukrývají Chřiby. Od té doby nosí mezi kamarády přezdívku Chřibonoš.
Nezapomenutelným způsobem se zapsal do historie Slováckého divadla, se kterým od mládí externě spolupracoval a od roku 1991 v něm získal stálé angažmá. Za ředitelování Igora Stránského prožil na prknech, jež znamenají svět, úžasné období. Zahrál si v pohádkách, komediích, dramatech i tragediích. Ztvárnil hodné kluky, grázlíky, milovníky, tatínky i dědečky, zpíval v muzikálech i operetkách a divákům ze zebe dodnes vydává všechno...
Dítě poválečné štěstěny
Vladimír se narodil doma, přímo na Mariánském náměstí v Uh. Hradišti, rok po válce. Měl o šest let starší sestru Marcellu a skromné, ale šťastné poválečné dětství, plné klukovin, kamarádů a zážitků. Maminka mu četla pohádky, přivedla jej k poezii Jiřího Wolkera a tím možná vysypala cestičku k recitaci a divadlu. Obřadně v rozhlase poslouchal chvilky poezie a s nadšením recitoval Jiřího Wolkera, Fráňu Šrámka, Františka Halase, později pak Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška. Na osmiletce i gymnáziu měl v kapse všechny recitační soutěže...
Zbožňoval maminčino vyprávění, zajímal se o příběhy rodinných příslušníků, které ovlivnil jak nepříznivý osud, tak udavačský národ, jehož pověst vyvažovala čestnost a odvaha jednotlivců. Na svou rodinu je patřičně hrdý. Rodinné kořeny Doskočilů totiž poznamenaly nemoci, válka a různé tragédie.
Maminka Vlasta Jurčová se narodila v rodném domě na Mariánském náměstí. Tatínek Alois pocházel z Vysočiny, z Olešnice na Moravě. Maminka měla dva bratry - Antonína a Vladimíra, kteří se za protektorátu spolu se svým švagrem Aloisem angažovali v odboji a byli za to vězněni. Vladimír zahynul na konci dubna 1945 na pochodu smrti.
Děda Antonín Jurča vlastnil hospodu na Mariánském náměstí. Babička Aninka Parolková ze Starých Hutí pocházela z kumštýřského rodu, který měl i výtvarnou větev. Na akademika Klimenta i jeho bratra Františka Parolka, coby výtvarníka kulis, vzpomíná ve svých pamětech na legie i herec Zdeněk Štěpánek. Ve Vladimírovi se smíchaly geny obou větví, a získal tedy jak lásku ke kumštu, tak i k hospodské společnosti. „Nezapomenu, jak jsem jako osmnáctiletý kluk prožil na břehu Moravy za divadlem letní noc s Otynem Horkým, Jarynem Staňkem a jejich přáteli, které pak za několik let mnohokrát pokračovaly na Smraďavce v Buchlovicích, kde jsme všichni tři měli chatu..."
Na prknech stál už jako malý kluk
Ve čtyřech letech jej uchvátila Rusalka, se kterou v uherskohradišťské sokolovně hostovala olomoucká opera. „Asi to ve mně bylo, protože na osmiletce mě Josef Žáček ze Slováckého divadla vybral do pohádky Stříbrná studánka. Hrál jsem zajíčka,“ vzpomíná na první zkušenosti s divadlem. Poté následovala pohádka Jak Jaromil ke štěstí přišel, kde si jako jedenáctiletý kluk zahrál starého zahradníka Borše. Svým vystupováním rozesmál spolužáky a projevem ohromil porotu. A když jej režisér Pavel Rímský ve Slováckém divadle obsadil do role mluvícího elfa ve Snu noci svatojánské, byl rozhodnutý, že se stane hercem.
Dnes už se můžu přiznat
Po úspěchu Snu noci svatojánské byl doporučený na studia JAMU do Brna. „Měl jsem připravené monology, recitaci i pohybové etudy. Dostal jsem se až do posledního kola a myslím, že by mě i vzali. Ale... „Do čtrnácti dnů jsme se k poslednímu pohovoru měli naučit dva monology. No, už se můžu na stará kolena přiznat - já jsem celou dobu jen přemýšlel, jak se to budu učit, ale nic jsem si nepřipravil. Zkoušky jsem tedy vlastní vinou projel,“ přiznává Vladimír, který to za rok chtěl zkusit znovu. Připravoval se sice, ale dopadlo to ve stejném duchu. Holt už tehdy vítězilo mládí, svoboda a bohémství. Nebyl však frajerem od přírody, byl spíš romantickým poetou, takovým hradišťským Fráňou Šrámkem... Když se nedostal na JAMU, režisér Josef Žáček si jej vzal k sobě do angažmá v Českém Těšíně, než jej dostihl povolávací rozkaz.
Na dva roky lapiduchem
I když se snažil vojně vyhýbat, lapila ho do svých spárů a musel narukovat až do Krušných hor, kde se v poddůstojnické zdravotnické škole v bývalém dole Barbora stal vojenským lapiduchem, ač se mu dělalo zle z pohledu na krev. Naštěstí vše utajil a prožil dva roky v bílém plášti. Ani na vojně jej však recitační soutěže neopustily a za verše Jiřího Wolkera získal vítězství v okrskovém kole. Po vojně potkal v Prostřední ulici svou budoucí ženu Dagmar. Vzali se a narodila se jim jediná dcera Alice.
Z herce učitelem
Po návratu do civilu se na šest let stal učitelem prvního stupně ve Zlechově. Poté na čtyři roky zakotvil v Městském kulturním středisku, než začal šéfovat nově založenému UHáčku (klub mladých) ve Starém Městě. Během jeho působení se UHáčko vyprofilovalo ve velmi uznávaný klub. S dramaturgem Michalem Stránským a Emilkou Blahovou vytvořili tým, který se snažil nabídnout kvalitní program a vymýšlet nejrůznější akce. Tak vznikla řada jedinečných folkových, rockových, undergroundových koncertů. Bylo to právě v Hradišti, kde se poprvé spojil folklor s folkem, kde vznikly folklorní večery či nezapomenutelná Buchlovská svíca. Bylo to tady, kde vznikl pověstný „zakázaný“ večer s Janem Skácelem.
„Umělci dnes už věhlasných jmen často spali u nás doma. A prožívali jsme s nimi neskutečné a mnohdy i nepublikovatelné zážitky,“ šibalsky se směje Vladimír. „Nezapomenu večírky s Javory, Nohavicou, Plíhalem, Redlem nebo na to, jak jsem vezl Jana Skácela i s jeho ženou Boženkou až do Brna. Pamatuji na to, jak pět set lidí čekalo na Buchlově na koncert Jarka Nohavici, který nepřijel. My pořadatelé jsme jej zoufale vyhlíželi a na jevišti se mezitím objevil absolvent Jiří Novotný (budoucí kastelán hradu), který zaimprovizoval a diváky po celý večer neskutečně bavil,“ vzpomíná Vladimír, který nemůže opomenout ani vedoucího správy hradu a zámecké zahrady zahradníka Pavla Vláška, který se zpočátku mračil a koncerty na Buchlově ani statku pod hradem nemínil povolit. „Nakonec se nechal ukecat. Po prvním koncertu změnil názor a začal nám obrovsky pomáhat. Prožili jsme spolu kus nezapomenutelného přátelství,“ povzdechl si nostalgicky Vladimír, který si život vždy vychutnával, uznával recesi a legraci. S přáteli ze SAFu (Studio amatérského filmu) založili RC klub (Klub recese), se kterým rozjeli Giro de pivko a natropili nejednu kulišárnu.
Chata na Smraďavce se stala domovem
Vladimír Doskočil se natrvalo přestěhoval na Smraďavku. Díky jezevčici Aidě, která ztloustla a do bytu ve 2. patře Na Splávku se sotva vyškrabala, byl na chatě čím dál častěji. Pomalu chatu přestavoval a pobyt v přírodě se mu natolik zalíbil, že na Smraďavce přebýval velmi často. Na víkendy jezdil zbytek rodiny. „Jakmile se však na chatě pořídila teplá voda, bylo mi jasné, že se přiblížil konec mé chlapské svobody,“ chechtá se Vladimír, který se na důchod na chatě se ženou usadil natrvalo. „Díky zateplení tady můžeme bydlet i v zimě. Máme to tam malé, útulné, ale komfortní,“ říká slavný herec.
Málem se stal starostou
Smraďavka prošla za ta léta mnoha údobími. „Nejdříve jsem tady prožil se sestrou, sestřenkami a kamarádem Tondou Schwarcem nejednu klukovinu.“ Poté přišla přestavba chaty, divoké mládí a nejeden večírek s Jarynem Staňkem, Otynem Horkým, Ferrim Ficem a Jiřím Jaroňkem, který troubívával z chaty od Staňků chatařům večerku. Byly to krásné časy... Na louce před lázněmi se dělaly hromadné táboráky, v autokempu se scházeli chataři, hrálo se, zpívalo, pořádaly se nejrůznější akce, chatařské bály a silvestry. „Dokonce jsme se chtěli od Buchlovic odtrhnout a mě navrhovali na starostu,“ směje se pod vousy Vladimír. „Všechno tehdy vonělo člověčinou. Dnes sousedy ani neznáme a scházíme se jen s několika přáteli. A o to víc si vážím Krystýnků, za to, co tady vytvořili. Mohlo tady být úplně něco jiného, klidně i dům s červenou lucernou, ale oni tady vlastníma rukama vybudovali turistické centrum s lázněmi, vlastně chloubu Buchlovic,“ poukazuje Vladimír.
Jak si užít šťastný život
Nejšťastnější chvíle života patřily dětství, kdy si jako dítě z náměstí život vychutnával plnými doušky, které mu teď svou láskou a nadšením vrací vnoučci Athina (12) a Nikos (8) s řeckou krví po dědovi. Miloval mládí mezi „umprumáky“ na Liďáku, v divadelním klubu, později na UHáčku, atmosféru hospůdek s příběhy hradišťských osobností i postaviček... a samozřejmě pak život na divadelních prknech.
„Z dnešního světa jsem silně rozpolcený, ať už jde o pohyb obyvatelstva nebo jednání euro-americké civilizace, která by měla dostat malinko po prdelce. Nechtěl bych být v žádném případě zpátečníkem, ale myslím, že svět nemůže být bezmezně odkázaný na techniku, jež nás žene do absurdit a extrémů typu: porouchá se počítač - a nefunguje auto, zhasne celý New York nebo spadne navigace letiště. Na světě jsme jen chvilinku, tak proč se nechat vnášet do neuvěřitelně rychlých toček, kde člověk nevnímá člověka! Je mi jasné, že už nikdy nebude jen vatra a kytara... to všechno už je dávno pryč. Ale to je obrovská škoda, protože tehdy měli lidé k sobě daleko blíž. Přál bych si tedy, aby se lidé k sobě chovali čestně a měli se rádi.“
Srdcový byl Šumař
I když po celá léta patřil k externistům Slováckého divadla, zlom nastal, když Igor režíroval Černé barony a nabídl mu roli Voňavky. Roli vzal a dodnes je členem...
Srdcovou rolí byl Tovje v Šumaři na svatbě, za kterého získal v roce 1988 Slováckého Oskara i Největšího z pierotů. „Byla to hra se zpěvy, kde jsem se prostřednictvím textů k písním už podruhé propojil s myšlením Michala Stránského. Perfektně mi to sedlo, protože jsem cítil, co chtěl texty Michal sdělit. Poté mě dojalo, když mně napsal do své básnické sbírky věnování – Jsem rád, že jsem tě našel,“ vzpomíná na kolegu, dramaturga UHáčka Vladimír.
„V Šumaři na svatbě jsem také poprvé pocítil hereckou sílu Irenky Vackové,“ upozorňuje a dodává, že jej osobně nejvíce formovala spolupráce s Pavlem Rímským, Hugo Domesem, Přemyslem Rútem, Antonínem Pitínským a Igorem Stránským. Z této společnosti vzešly nezapomenutelné role Karamazova v Pitínského inscenaci Dostojevského dramatu, Alfred Doolitle ze slavného muzikálu My Fair Lady nebo Rútova Olga a ďábel... V roce 2003 získal za roli Matěje Štětivce v operetě Járy Beneše Na tý louce zelený ocenění za nejlepší herecký výkon Grand festival smíchu v Pardubicích.
V divadle je šťastný. „Igor Stránský dokázal ze souboru udělat rodinu a nejslavnější režiséři sem jezdili pracovat velmi rádi. Se Slováckým divadlem vytvořili úžasné věci hlavně díky soudržnosti ansámblu,“ poznamenává s přáním, aby tomu tak bylo napořád. V současnosti exceluje v roli Andriho v Tátovi (režie Tomáš Pavčík), zpívá v Šansonování (David Macháček)... v loňském roce sice ohlásil odchod do důchodového zákulisí, ale snad o něm ještě uslyšíme. Bez bělovlasého a bělovousého charismatického barda by bylo divadlo velmi ochuzeno...