UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

FILOZOFICKÁ FAKULTA

KATEDRA DIVADELNÍCH, FILMOVÝCH A MEDIÁLNÍCH STUDIÍ



Karel Václav Rais

KALIBŮV ZLOČIN

Úkol: ANALÝZA LIBOVOLNÉHO DÍLA V JEHO ROMÁNOVÉ A JEVIŠTNÍ PODOBĚ

Vypracoval: Pavel Peterka

Místo, datum: Olomouc, 5. 11. 2012


Bylo tady, je tady a bude tady. A co vlastně? Nic prostějšího než téma domácího násilí. Když se řekne domov, obvykle se nám vybaví lidé, kteří nás mají rádi a které máme rádi my. Místo bezpečí a jistoty, kde nás akceptují takové, jací jsme. Domov bývá často idealizován jako oáza jistoty a štěstí. Ale přitom se stal nejnebezpečnějším místem v moderní společnosti. Současné statistiky (…) domácího násilí s největší určitostí jen naznačují skutečné rozšíření tohoto problému. Domácí násilí bylo dlouho považováno za tabu – „v dobrých rodinách se přece nic takového neděje“. Názory se ale změnily. Konečně připouštíme, že i „dobré rodiny“ mohou být násilím zasaženy. A nejde jen o fyzické napadení, ale rovněž o psychické a emocionální deptání, verbální či neverbální výhrůžky, vulgární chování apod. Násilí v rodině se vyskytuje bez ohledu na jakékoliv socioekonomické, geografické, rasové, generové či věkové charakteristiky zainteresovaných.[1]

A právě téma domácího násilí velmi mistrně popsal ve svém románu „KALIBŮV ZLOČIN“ Karel Václav Rais. A říkám-li o Raisovi, že téma popsal mistrně, musím jedním dechem charakterizovat zpracování dramatizace románu ve Slováckém divadle, jejímž autorem je Bedřich Vrbský[2], za přesné až geniální. Týmu v čele s režisérem Janem Antonínem Pitínským a dramaturgyní Ivou Šulajovou se opět, stejně jako v případě inscenování Lišky Bystroušky, podařilo vytvořit inscenaci, která drží vzestupnou dějovou linii, provádí diváka jednotlivými, na sebe navazujícími částmi, aby jej doslova „uzemnila“ katarzním koncem. Opět však odlišným od knižní předlohy.

Autorkou scény je absolventka katedry scénografie na pražské DAMU Jana Hauskrechtová[3]. Jako by, po vzoru divadla v antickém Řecku[4], rozdělila scénu na několik částí. Přední, určenou pro situace odehrávající se mimo Kalibův dům, hlavní prostor jeviště určený pro vlastní nosný příběh a zadní, řekněme druhý plán. Ten ještě rozdělila do dvou pater, postupně odkrývaných a zakrývaných pomocí látkového závěsu tak, jak bylo společně s plynoucím dějem zapotřebí. Začátek románu je situován do času pozdního léta, nad kterým postupně přebírá vládu v přírodě podzim. Předscénu pokryla zeleným kobercem trávy, na jehož okraj ještě herci, při svém úvodním nástupu na scénu, vyrovnali po celé délce kořenáče s rozkvetlými barevnými květy. Raisův čistý a přesvědčivý popis krajiny v úvodu první kapitoly se na jeviště pravděpodobně plně přenést nedá. V tom se skrývá kouzlo čteného textu, kdy si díky vlastní bohaté fantazii můžeme vytvářet obrazy našemu nitru nejbližší. Janě Hauskrechtové se to však, za použití těchto zástupných rekvizit, podařilo. Příjemná, oku lahodící barevná kombinace, dokáže divákově představivosti dát ten správný počáteční impuls. Předchází tomu již zmiňovaný společný příchod všech aktérů na forbínu vstupem umístěným před portálem. Přinesou květiny a po zazpívání úvodní písničky je rozestaví po obvodu rampy. Což by se dalo vyložit tak, že každý z nich chce přinést kousek kraje, který má rád a váže jej k němu hluboké citové pouto. Popisuje-li Rais v knize Kalibovo hospodářství, a to především kuchyni kde se vše podstatné odehrává, promítá se čtenáři před očima klasická roubená podhorská chaloupka s doškovou střechou. U ní hospodářská stavení s chlévy a malý výměnek „přilepený“ k chalupě tak trochu jako přívažek. V kuchyni dřevěná ochozená podlaha, nízké trámové stropy, u okna stůl a židle a především velká kamna s chlebovou pecí jsouce jakýmsi středobodem všeho domácího dění. Tvůrčí tým inscenace k tomuto však přistoupil trochu jinak. Místnost ohraničená třemi vysokými bílými stěnami a světlá podlaha. Vše vytvořeno tak, aby divák měl pocit, že podlaha je prkenná a stěny domu z dlouhých trámků. Po obvodu celé plochy jsou hladké, ale uvnitř důmyslně uschovávají dveře, zásuvky, okno i skříň. Vše se otevírá či vysouvá jen v situacích, kdy to děj vyžaduje, aby se opět skrylo a další běh děje zbytečně nerozptylovalo. Stůl s lavicemi a židlemi se přesouvá po jevišti podle potřeby. Zde tvoří multifunkční rekvizitu, která se postupně proměňuje ze stolu v povoz, pluh, manželské a porodní lože nebo také symbol toho, kdy a kdo řídí dění v domě. Alespoň tak si lze kupříkladu vykládat okamžiky, ve kterých se stolem a židlemi nedá hnout, jako by je někdo přikoval k zemi a naopak, kdy jsou volně pohyblivé. Další ze znaků vystihující postupně houstnoucí atmosféru v domě. Zmiňovaný „druhoplánový“ prostor je vlastně ochoz na horizontu jeviště. Sem režisér Pitínský umístil vše, co by mělo být v jakékoliv psychologické rovině odděleno od dění na jevišti. A ještě jeden detail na scéně. Aby byl dům vizuálně uzavřen, ještě než se děj přenesl dovnitř, místo přední stěny visel po celé šíři domu závěs z průhledného igelitu. Na závěsu byly natištěny veliké červené květy vlčího máku. Jejich symbol si lze vyložit několika způsoby. Může nahrazovat stěnu domu s předzahrádkou jako znakem pečlivé hospodyně. Vzpomínku na uplynulé léto, kdy vlčí máky rostou ve zlátnoucích obilných lánech nebo také „vlčí choutky“ někoho, kdo zde ještě není, ale brzy přijde. Kamna s pecí zde také nenajdeme. Místo nich jen malá kamínka v rohu místnosti, u nichž sedává starý hospodář Kaliba ve chvílích, kdy se potřebuje uzavřít sám do sebe. Také mohou značit výměnek, kam se po synově svatbě odstěhoval, a který býval součástí každého hospodářství. Je zajímavé, že až na jediný okamžik v nich nikdy nezahoří oheň. Tvůrci tím možná chtěli ukázat mizející teplo a bezpečí domova, které rozpálená plotna také symbolizuje. S odchodem hospodyně Kalibové na „věčnost“ se ztratil v domě pocit jistoty a je otázkou, vrátí-li se ještě.

Kostýmy pro inscenaci vytvořila rodačka z Uherského Hradiště a absolventka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Eva Jiřikovská[5]. U většiny postav koncipovala kostýmy tak, aby korespondovaly s dobou a také vypovídaly něco o charakteru postav. Výměnkáři Kaliba a Kukelka možná mohli při prvním pohledu působit i trochu komicky díky kalhotám se sedy dlouhými až téměř ke kolenům. Ale to skutečně jen v prvním dojmu. Každé dítě se určitě někdy ptalo svých prarodičů: „Babičko, dědečku a vy také ještě rostete?“ A odpověď většinou bývala: „My? My už rosteme jenom do země. Pomalu se vracíme tam, odkud jsme přišli.“ Proč sem vkládám osobní vzpomínku? Je pro mě vodítkem ke zdůvodnění těchto nepřehlédnutelných prvků. Všichni víme, že u prostých lidí (především mužů) býval naprosto běžný zvyk, kdy se v jedněch šatech ženili a ve stejných šli tzv. „do hrobu“. Lidé si oblečení víc vážili. Takže měl-li například mladý muž kalhoty ušité na míru, chodil v nich stále bez ohledu na uplynulý čas. A tak jak se pomalu „scvrkával“ do stáří, kalhoty zůstávaly. A byl to pravděpodobně jeden z charakteristických znaků tehdejšího oblečení u venkovských lidí. Důležitá byla jiná stránka věci, na kterou naši předkové kladli důraz. Chodili vždy upravení a čistí. Což je z jeviště velmi dobře patrné. Pochopitelně, vyjma času v němž se věnovali pracím spojených s chodem domu a obživou. I zde však drželi pravidlo „upravenost = pečlivost“, jako jeden ze znaků dobrých hospodářů. A toho se Eva Jiřikovská držela naprosto přesně. I když už věkem staří v podzimu svého života, nehledíc na jakékoliv módní požadavky, vždy čistí a upravení. Stejně tak třetí výměnkář Bouček. Na scéně se sice objeví jen krátce, ale rozepnutý kabát a kožešinová čepice na hlavě, jako nejvýraznější znaky, plně dotváří postavu. Stejnou pečlivost a principy držela při oblékání Kalibových dcer Nány Nedomlelové s Mankou Smržovou a dcery Marie od výměnkářky Boučkové. Pochopitelně s přihlédnutím na to, že ženy jsou přece jenom v oblékání pečlivější, svůj oděv vybírají jinak a nějaká ta drobná paráda či ozdůbka je také žádoucí. Vojtěch Kaliba, Boučkové zeť Konopáč a ostatní mají oblečení prosté, opět podle situace doplněné tak jak je potřeba. Klobouk, kožich, krátký kabát nebo jen lehké spodky s halenou ve vězení. Kostým Smržův jako by byl zrcadlem jeho povahy. Nepřehlédnutelný, rozevlátý, hrubý a černý. A stále s kloboukem na hlavě. Jako hrnec přikrytý poklicí, z jehož nitra nic nesmí uniknout ven. Jsou-li všechny osoby do této chvíle jmenované či zmiňované, přeneseně řečeno, jakýmsi kostýmním základem inscenace, obě hlavní ženské postavy – výměnkářka Boučková s dcerou Karlou – výrazně vystupují do popředí. U nich Jiřikovská s Pitínským opustili Podkrkonoší téměř úplně a dali prostor své fantazii. Nelze nevidět směs prostého oblečení podhorského lidu, bohatost lidového Slováckého kroje a jakýsi závan inspirace asijským divadlem. Halenka, krátká kazajka nebo prostý vlněný přehoz, zde označovaný jako salup, jsou oděvní prvky užívané kdekoliv. Spojují v sobě znaky jak praktičnosti pro běžné denní nošení, tak zdobnosti pro svátečnější příležitosti. Bohaté sukně plné „spodnic“ v sobě již nesou prvky lidových krojů. Avšak chybí jim pestré výšivky, které krásu a příslušnost k tomu či on onomu kraji jako informaci nesou. Zde se dostáváme do bodu, kde jako by se právě stýkaly evropské a asijské vlivy. A to především v kostýmu Karly Boučkové. Střevíce, bílé punčochy a růžová sukně bez vzoru. Střevíce černé možná proto, že na přelomu devatenáctého a dvacátého století to byla barva určená pro slavnostní příležitost a možná také pro zdůraznění kontrastu právě a bílými punčochami. Ty mohou symbolizovat nebo vysílat vzkaz směrem k potencionálnímu ženichovi o nevěstině čistotě. V těchto znacích bych viděl spojitost s výrazným líčením Karly, její matky a Vojtěcha Kaliby. Vojtěch má pod spodními víčky výrazně silné červené obloučky. Matka Boučková, stejně jako Vojtěch, lehce nabílený celý obličej a okolo celých očí nejprve červené a později tmavé výrazné kruhy. Dcera Karla má obličej nabílený silně. Nabízí se otázka, proč tomu tak je. Co chtěl režisér Pitínský těmito znaky vyjádřit? Jednou z možných odpovědí je inspirace japonským divadlem „KABUKI“. Herci zde nenosí masky, některé role však vyžadují líčení nápadných vzorů, aby zdůraznilo obličejové svaly. Běžně se na bílý podklad malují červené a černé vzory, démoni a záporné postavy však mohou používat modrou či hnědou.[6]

Velmi výraznou složkou inscenace je hudba. Ke spolupráci byl přizván mladý brněnský hudebník Tomáš Jeřábek.[7] Tento talentovaný varhaník vytvořil tak silný hudební rámec představení, který si směle zadá i se špičkovou filmovou hudbou. Ani se nechce věřit, že nezná noty, jak o sobě tvrdí.[8] Talent přímo „od Boha“ jak se také říká. Stejně jako dobrou hudbu ve filmu, tak i tady se ji podařilo vkomponovat velmi citlivě. Až s chirurgickou přesností podkresluje a dotváří jednotlivé části děje. Neruší, naopak doplňuje celkový vjem přesně tak, jak je potřeba. Což vyvrcholí naprosto cíleně v závěru, když se mladý Kaliba vrací z vězení. Opět se vrátím k Lišce Bystroušce na zdejším jevišti. Pro diváky nečekaně pojatý konec, nikoliv podkreslený, ale až slavnostní a doslova „uzemněný“ velkým forte Bachovského motivu. Okamžik konečného splynutí.

Počátek děje zavádí diváky do kuchyně Kalibovy chalupy. Zdánlivě běžná situace, kdy se po smrti matky sejdou dědicové a dělí si, co zbylo z osobního majetku. Už zde můžeme z chování osob na scéně vytušit, jaký kdo má charakter. Ono ne nadarmo se říká, že tento se nejlépe pozná právě při dělení majetku. Kalibův zeť Smrž (Kamil Pulec) od počátku nikoho nenechává na pochybách jaký je. Upovídaný, živý člověk snažící se působit na okolí tak, aby byl vnímán jako srdečný, každému otevřený a ochotný pomoci. Přitom jen v první řadě hledí na svůj prospěch, což ostatně také později bezohledně ukáže vykázáním starého Kaliby (Pavel Majkus) z domu na výměnek. Dalo by se říci nemorální pokrytec a intrikář, toužící jen po majetku. Dcera Nána Nedomlelová (Monika Horká) v první chvíli působí také nenasytným dojmem. A to jak v knižní předloze, tak i na jevišti. Neboť právě ona si dělí se Smržem věci po mamince, hlídá každý jeho pohyb, aby snad nezískal něco lepšího nežli ona. Ani sebemenší náznak piety k zemřelé, která je stále v domě. Nebo k truchlícímu otci sedícímu přímo v místnosti. Přesná ukázka syrovosti žití podle daných pravidel jasně říkajících, že nastal čas, kdy mládí střídá stáří. A smrt je jen onen určující zlom, nic víc. V knize je rakev s matkou v malé světničce za kuchyní. Pitínský její spodní část opřel o stěnu v kuchyni, zvolil bílou barvu a dovnitř vysázel pestrobarevné květy. Další z jeho mnoha znaků. Bílá je barva čistoty a květy, jak již jednou bylo řečeno, mohou symbolizovat někoho nám velmi blízkého. Ani ne tak v tu chvíli handrkujícím se příbuzným. Spíše Kalibovi a hlavně jeho synovi Vojtovi (Tomáš Šulaj). Ten v této scéně sedí na zadním horizontu nad jevištěm, vedle sebe má postavená nosítka na rakve a je to právě jeden z okamžiků, kdy je symbolicky oddělen od konání ostatních. Ponořen do vlastního smutku a stesku po mamince, která pro něj znamenala bod jistoty v každodenním shonu. Tomáš Šulaj s naprostou jistotou ztělesňuje hlavního hrdinu ve všech psychologických polohách, tak jak jej v knize Rais vykreslil. Jsme svědky proměny člověka zpočátku nejistého, neobratného až starosvětského, do sebejistého muže, jenž ztrácí pochyby sám o sobě a stojí nohama pevně na zemi. Aby se opět dostal do nejistých, ztrápených poloh, díky falešné a vyděračské hře své nové ženy a její matky. Zaplaven smutkem, lítostí a pocity absolutní bezmocnosti. Výborně neverbálně vyjádřeno, spojeno se ztrátou schopnosti přesvědčivého a souvislého vyjádření verbálního. Jako by Tomáš Šulaj vystoupil z knihy. A nejen on. Totéž lze říci i o ostatních hercích.

V dalším obraze jsou diváci svědky námluv, kdy Smrž přivede mladého Kalibu do sousední vesnice Vidovice. Z knihy podvědomě cítíme, že to není samo sebou. Smrž má velikou snahu Vojtu dohodit zrovna dceři výměnkářky Boučkové (Irena Vacková), Karle. Pitínský tuto informaci tlumočil publiku naprosto jasně. V jednu chvíli se Smrž s Boučkovou ztratí ve vedlejší světnici a po krátké době oba vycházejí se spokojenými výrazy v obličejích po prožité hezké chvilce. Mezitím dochází u stolu k postupnému prolamování mlčení a na scéně se objeví také Karla (Jitka Josková). Srdečně se pozdraví se Smržem a zároveň je cítit vzájemný ostych mezi ní a Vojtou. Karla po starším muži netouží. Ale ví, že je to nyní nejpřijatelnější řešení s ohledem na její stav, který naprosto jasně vyjadřuje neustálým přikládáním dlaně k „životu“, jak se říká. Chování její i matčino ve scéně s bábovkou jen utvrzuje v tom, o co oběma jde. Jakmile Vojta „povolí“ a kousek si vezme, současně zvesela zavýsknou[9], čímž dávají okolí najevo: „A máme ho! Je náš a už ho nepustíme!“ Vědí, že se konečně dostanou z nevlídného domova v horském kraji, kde jsou jen trpěny. To se dá také vytušit z chování její druhé dcery Marie (Klára Vojtková). Ta z komory, kde cosi hledá, vyhodí hrst mouky. Což může značit vítr, příchod zimy a prvního sněhu jako symbol nevlídnosti horského kraje. Nebo také obrazné vymetení poslední vzpomínky na spolužití s Karlou a matkou, výměnkářkou. Raisem popisovanou postupnou Vojtovu proměnu v sebejistého ženatého muže vyjádří režisér na jevišti veselým příjezdem s nevěstou do otcovského domu, kdy se stůl s židlemi změní v koňský povoz a Vojta zpívajíc s ostatními, seznamuje svou Kadličku s krajem, do kterého přichází. Aby byl vzápětí počáteční optimismus sražen příchodem obou žen do chalupy. Další ze znaků manipulace Boučkové a dcery vidíme ve vyjádření pocitu chladu. Založí současně ruce v bok a stojíce za sebou jejich vertikálním třepáním vyjadřují promrznutí. Jako znamení vděku rozvěšuje Boučková zarámované portréty Smrže po obvodu celé místnosti. Většinou si lidé takto rozvěšují obrázky svatých, ale ona si je dobře vědoma, komu má být vděčná. Nesmím zapomenout na drobné intermezzo v návštěvě manžela Karliny matky Boučka (Vladimír Doskočil) u starého Kaliby. Zlomený muž chtěje splatit svůj díl viny, přichází nepřímo varovat před svou dcerou a především ženou, která ho z chalupy vyštvala. Byť se jedná o roli malou, výkon je zcela přesvědčivý. Stejně tak je vidět na Konopáčovi (Petr Čagánek) a jeho ženě úleva po odchodu Boučkové s Karlou z chalupy ve Vidovicích. Což oba pozorují ze zadního ochozu, signalizujíc tím odstup a nadhled. Nad tím, jak v hospodářství postupně přebírá vládu Boučková, těsně následovaná Karlou.

Dcera koňského handlíře jako by chtěla jednou provždy zúčtovat se svým neveselým dosavadním životem. Předvádí zde ukázkovou školu manipulace. Na jedné straně milá až úlisná, na druhé úskočná, falešná a vypočítavá. Tyto vlastnosti předvedla Irena Vacková naprosto identicky ve scéně, kdy Smrž přiveze výslužku ze zabíjačky a ona se strojí, aby došla pro pivo. U stolu milá hospodyně. Jakmile si však přehodí přes hlavu vlněný přehoz, stojí u dveří se džbánem osoba, jíž zloba a pomsta z očí doslova prýští. Svým přesně cíleným a promyšleným chováním postupně vypudí z domu a okolí i těch několik lidí, kteří tam ještě docházejí. Bolestné je to například u výměnkáře Kukelky (Pavel Hromádka). Tento blízký přítel, teď už výměnkáře, Kaliby, veselý a optimistický chlapík, náhle přestane za svým kamarádem docházet. Pro Kalibu je to další bolestná zátěž v jeho stárnutí. Navíc, je-li nucen pozorovat postupné chátrání hospodářství předaného synovi. Cítí, že ztrácí nejen to, co převzal od svých předků a dále zveleboval. Ale hlavně se nemůže smířit s postupným ztrácením se vlastního potomka, do nějž vkládal všechny své naděje. Pokorný muž se snaží vzepřít zlu, avšak vše marné. Sám má síly málo a od ostatních dětí a jejich rodin se podpory nedočká. Smrž cíleně nechce a dcera Nána odmítá vstoupit do domova, který jí byl, v rovině duševní, ukraden přivandrovalkyněmi z hor. A Karla? Zprvu zakřiknutá a nezkušená, později, stejně jako matka, bezohledná osoba hledící jen na svoje potřeby a mateřské city. Chudnutí a ztenčování majetku vyjadřuje v divadle postupné odstraňování rekvizit. Jediné, které by měly vyjadřovat teplo rodinného hnízda, jsou hromady duchen. Ale i ty postupně ze scény zmizí.

Zlomem v ději je návštěva masopustní tancovačky. V knize je to prve ve vsi, kam se vypraví spolu. Karla vystrojena do nových šatů od Vojty, těšíce se na to, jak se vytancuje. Vojta jde spíše z povinnosti, aby zbytečně nepřišli do řečí. Po druhé pak ve Vidovicích, odkud Karla s matkou pocházejí, kam jdou však jen samy dvě. Ta druhá vyvolá ve Vojtovi nával zlosti a žárlivosti. Nechce, aby tam jeho Kadlička šla sama. Tuší, že by se mohl setkat se svým bývalým nápadníkem Rachotou (Jiří Hejcman), který musel jít na vojnu. A opět asistuje Smrž, který je tam odváží. Jevištní zpracování tento děj sloučí do jediného obrazu. Vojta je těžkopádný tanečník, do kola nejde a tak se Karla vytancuje s ostatními. Aby se poté vrátili domů, kde jsou na jevišti vyskládány duchny jedna vedle druhé. V těchto rekvizitách Vojta vyspává svou kocovinu, je nucen vyslechnout jak výčitku otcovu, tak trvající výčitky a zlobu Karly s matkou. Karla také v tomto obraze porodí syna, o němž je Vojta přesvědčen, že je jeho vlastním. Karla netuší, že matka zná pravdu, Když jí to Boučková řekne, obě se zapřísahají tak, aby se to Vojta nedověděl. Vazba mezi Karlou a Rachotou byla v jakési senzitivní rovině přítomna stále. Postava tajemného vojáka, s hlavou uschovanou do bílé anonymní masky, v pravidelných intervalech procházela sem a tam přes zadní jevištní horizont. A aby byla jejich vzájemnost ještě více zdůrazněna, v jedné chvíli oba, naprosto identicky v mimických gestech, zašívali kus oděvu. Ona dole ve světnici, on nahoře na ochozu a přesto spojeni. Když už přijdou i o peřiny, což je symbolické vyjádření kam až došlo to neustálé parádění, zbytečné nakupování a hlavně věčné soudní spory Boučkové, přichází v ději velký Vojtův výbuch hněvu, kdy Karlu málem uškrtí.

Předposledním obrazem je Vojtův pobyt ve vězení. Sedí sám na stoličce uprostřed místnosti a z ochozu na něj mluví sestra Nána. Opět je tímto znakem zachován odstup svobodného světa od toho za mřížemi. Přišla za bratrem na návštěvu, sdělujíc mu, mezi ostatními, nejsmutnější zprávu o tatínkově pomalém odchodu z tohoto světa. Vlastní rozloučení se s otcem se odehrává na horizontu. Otec Kaliba sedí mlčky nehnutě uprostřed a okolo z každé strany vždy jedna rodina jeho dcer.

Závěrečný obraz je rozdílný od knižní předlohy, avšak tragický a katarzní. V kuchyni jsou spolu Karla se synem, její matka a návštěvník, voják Rachota. Pravý otec dítěte. Všichni jsou veselí a není na nich patrný ani náznak starostí. Až do chvíle příchodu Vojty z vězení. Znalí Raisovy předlohy očekávají, jak navrátilec s Karlou zúčtuje. V knize to je motyka a na jevišti…? Nyní přicházejí dva okamžiky, o kterých je psáno již dříve. Zaburácí plné, až ohlušující, varhanní forte. Na jevišti se zableskne, zezhora se začnou sypat barevné konfety symbolizující příchod Nového roku. Zároveň padá k zemi mrtvá Karla a voják prchá dozadu v touze uniknout hněvu. Nyní, až na konci představení, se na jediný okamžik rozhoří v kamnech oheň. Jeden z posledních symbolů v inscenaci. Ve chvíli, kdy spolu byli v kuchyni právě Karla s dítětem,  matkou a vojákem, vrátila se do domu na malý okamžik atmosféra rodinné pohody. Ta byla v domě naposledy před smrtí Vojtovy matky.

Realistický román vytáhl režisér do říše osudové beznaděje a zlého snu, jemuž patří i magie do nebes se pnoucí alpské krajiny se štíty, v nějž se proměňují oblé vrchy Novopacka či Luhačovického zálesí. Člověk pod nimi je drcený násilím a zlobou. I když se vzpírá, svévolí nejbližších je manipulován k činu nejzoufalejšímu.[10] Dramaturgyně Iva Šulajová a režisér Jan Antonín Pitínský měli velmi šťastnou ruku při volbě předlohy. Nejen pro výborný uherskohradišťský ansámbl.




SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A INFORMAČNÍCH ZDROJŮ:

BROCKETT, Oscar G. Dějiny divadla. 2. vyd. Praha : Lidové noviny, 2001. 948 s. ISBN 80-7106-532-3.
RAIS, Karel Václav. Kalibův zločin. 1. vyd. Brno : MOBA, 2010. 224 s. ISBN 978-80-243-3816-3.
ŠULAJOVÁ, Iva. Karel Václav Rais – Kalibův zločin. Obraz z podhoří. Divadelní program. Činohra Slováckého divadla v Uherském Hradišti, premiéra 4. 2.02012. Uherské Hradiště : Slovácké divadlo,2012.

[1] ŠULAJOVÁ, Iva. Karel Václav Rais – Kalibův zločin. Obraz z podhoří. Divadelní program. Česká premiéra 4. 2. 2012. Uherské Hradiště, 2012.
[2] Tamtéž.
[3] Tamtéž.
[4] BROCKETT, Oscar G. Dějiny divadla. Praha: Lidové noviny, 2001, s. 57 – 58.
[5] ŠULAJOVÁ, cit. 1.
[6] BROCKETT, cit. 4, s. 778.
[7] ŠULAJOVÁ, cit. 1.
[8] ČESKÁ TELEVIZE. Úděl nadání. [online, vysíláno 7. 12. 2011] Dostupné z WWW: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10267571169-udel-nadani.
[9] Tato občasná výrazná zavýsknutí a zpěvné prodlužování koncovek si lze vyložit jednak jako pozdrav směrem k Luhačovickému Zálesí a Slovácku, nebo také jako psychologický záměr o zvýraznění již tak napjaté situace.
[10]Novinky.cz [online]. [cit. 29. 10. 2012] Dostupné z WWW: <http://www.novinky.cz/kultura/258211-pitinskeho-kalibuv-zlocin-spaluje-d....