Milý Jaroslave,

od počátku nové divadelní sezóny si připravuji koncept pro oslavu Tvého pětasedmdesátiletého jubilea. Bohužel, život je někdy doslova krutý režisér, a tak z veselé oslavy zůstala smutná vzpomínka.

Byl jsi první kolega, který se mne ujal při mém nástupu do Slováckého divadla, a od té doby nás pojilo pěkné přátelství. Potkávali jsme se jako partneři nejenom na jevišti – nejraději vzpomínám na Lumpacivagabundus a Pohádku z klobouku – ale i na různých mimodivadelních akcích. A večery v Divadelním klubu s kytarou a Tvými písničkami mi dodnes znějí v uších. Když jsem začal režírovat, byl jsi doslova mým hercem. Zářil jsi jako Lízal v Maryši, nebo jako Přednosta v Ostře sledovaných vlacích. A Tvůj major Terazky byl nepřekonatelný. Nejlepší ze všech, kteří se tenkrát na českém jevišti, respektive filmu, objevili. Když jsi odešel do důchodu, slibovali jsme si, že na mne počkáš a jako důchodci si ještě jednou střihneme šašky Maxe a Péťu…

Potom přišla Tvá těžká nemoc a začal jsi chřadnout nám všem před očima. Ale pokud Ti to síly dovolily, snažil ses nevynechat jedinou premiéru, která v divadle vznikla. Naposledy jsme se takto setkali při Nájemnících.

Opona spadla. Ať tam nahoře v divadelním nebi máš ty nejpěknější a nejveselejší role.

Tvůj kamarád šašek Péťa – Igor Stránský