Přiznám se, že jsem si vaše vystoupení v pořadu k příležitosti udílení Cen paměti národa představoval tak, že zřejmě zahrajete úryvek z naší inscenace Cena facky aneb Gottwaldovy, a bude to kratinký vstup mezi mnoha jinými účinkujícími. A vy jste stáli na jevišti Národního divadla v Praze po celou dobu přenosu! Co tomu předcházelo? Jak jste se na vše připravovali?
Josef Kubáník: Do Prahy jsme přijeli o den dřív, abychom se sešli v Národním divadle s Markem Ebenem a oběma režiséry – tedy panem Rychlíkem, který měl na starosti samotný ceremoniál v Národním divadle a panem Čechem – ten byl v přenosovém voze České televize. Druhý den, 17. listopadu, jsme měli od rána zkoušku a odpoledne ještě generálku se vším všudy. Až pak proběhla samotná akce.

Neklepala se vám kolena?
David Macháček: Neklepala, vše jsme si nazkoušeli. Ale vlastně - přece jen  jsme před a během přenosu trochu nervózní byli. Naštěstí nás oba režiséři zaměstnávali novými a novými úkoly, a tak ani nebyl čas, aby nás tréma nějak zaskočila.

A neměli jste obavu z přeřeků? Text jste četli z papíru, vždy někde schovaného, to je přece něco jiného než říkat ho z hlavy… Nestalo se vám, že byste zapomněli, odkud ten správný papír vzít?
Josef Kubáník: Ne, to ne. Jednak jsme všechno měli připraveno v aktovce Davida Macháčka a hlavně jsme měli pečlivě nazkoušeno. A ještě jedna pojistka byla – vždycky, když na jevišti probíhalo hudební číslo, my jsme si v zákulisí nachystali to, co bude za chvíli potřeba.

Jak na vás působil pořad osobně? Přece jen šlo o hodně osobní příběhy…
Josef Kubáník: Já jsem to všechno prožíval hodně emotivně. Už na generálce jsem měl především u posledního příběhu paní Vargové co dělat, abych to ustál, ale řekl jsem si „už vím, co mě čeká, při přenosu to zvládnu“. A bylo to ještě horší. Ještěže jsme nebyli bráni kamerami na detail. Nebo byli?
David Macháček: Jsem rád, že jsem mohl být u něčeho tak významného. Moc si vážím silných lidí a jejich příběhů. Když se někdo nebojí vystoupit z davu a pomáhá druhým! Ocenění byli  přátelští, pokorní a vyzařovala z nich ohromná síla. Jelikož jsem narozen až po revoluci, tak jsem komunismus nezažil, proto jsem rád, že taková organizace jako například Post Bellum, která uchovává a předává lidem tyto silné příběhy, existuje. Už jen kvůli těmto příběhům, když už nás historie nic nenaučila. Vždyť se stále najdou i mezi mladými lidmi takoví, kteří volí komunisty! Nechápu, že by mladý člověk dovolil, aby se k moci dostali znovu komunisté. Za jejich stranou vidím tolik mrtvých a zlomených lidí, že se opravdu stydím za to, že se komunisté nestydí.
Naďa Kovářová: Přímý přenos byl pro mě, ale i pro Jožku a Davida velice silným emociálním zážitkem. Zkoušení bylo chvílemi velice napínavé, hrůza z přeřeku v přímém přenosu mi chodila za zády, ale jen do té doby, než se na generálce objevili skuteční ocenění. Do té doby byli nahrazováni figuranty. V tu chvíli si člověk uvědomil, s jakými lidmi se to setkal a jaké věcí slouží, byť jako „kolchoznice“. Nádherní lidé s velice silnými a pro nás mnohé nepředstavitelnými příběhy. Velice skromní a milí lidé. Asi i díky těmto výjimečným a silným osobnostem mě při přímém přenosu má mnohdy neskutečná tréma přešla.

Druhý večer jste hráli v Divadle La Fabrika pro hodně specifické obecenstvo, samé známé tváře z uměleckých kruhů i politiky. Bylo představení zvláštní ještě něčím?
Josef Kubáník: Mělo silnou atmosféru. Bylo znát, že v hledišti sedí lidé, kteří mají s tématem, o kterém hrajeme, své osobní zkušenosti. Jsou to lidé, kterých si vážím.
David Macháček: Bylo zvláštní prostorem. Byl prostě jiný než naše divadlo. Nemají šatny ani koutek pro inspicienta, takže nebylo možné centrálně volat herce na jeviště, museli jsme být všichni v daleko větší pozornosti. Přesto to pro mě byla jedna z nejpovedenějších repríz „Facky“. Pro mě osobně o to silnější, že jsem den předtím slyšel na jevišti Národního divadla ty příběhy lidí a co všechno jim komunisté udělali. A prošlo jim to! Dnes nenesou žádné následky! Navíc se hrálo 18. listopadu. Uvědomil jsem si, že nebýt těchto listopadových dní v roce 1989, tak určitě „Cenu facky“ v Praze nehrajeme. Docházelo mi, jaké hra nese obrovské poslání! 
Naďa Kovářová: Mohu s klidem prohlásit, že Slovácké divadlo dostálo své pověsti vynikajícího souboru, daleko přesahujícího hranice regionu a je pro mě velké čest, že jsem tohoto podniku účastna.