Co Vás oslovuje na Lorkovi, na tématu hry Dům Bernardy Alby, a v čem tkví specifikum tanečního zpracování divadelní hry?
První impulz pro výběr Domu Bernardy Alby za své absolventské představení byl zcela pragmatický. Je mnohem jednodušší sehnat dobré a ochotné tanečnice než tanečníky do školního projektu. I když jedním z hlavních témat celé hry jsou muži / muž, který zpodobňuje zdánlivě rozličné touhy obyvatelek domu, ani jednou se na scéně neobjeví. Jak jsem ale více proplouvala do tohoto dramatu, zjistila jsem, jaká to byla šťastná a prozřetelná volba. Částečně psychologický charakter díla je ideální pro tento nonverbální druh divadla.

Jste dlouholetou tanečnicí Hradišťanu, v jehož choreografiích si folklórní prvky osobitě  podávají ruce s výrazovým tancem. Působí na Vás při zpracovávání Lorkovy hry prvky španělského folkóru? A vnímáte nějakou spojitost moravského (slováckého) a španělského lidového tance?
Ve své tvorbě používám nejraději slovník současné taneční techniky, který mi připadá nejvíce oproštěný od pohybových klišé. Stejně mi to ale nedalo a zapsala jsem si ve škole dvousemestrální kurz španělských tanců, které v náznacích také používám i v „Bernardě“. Španělský tanec mi však mnohem více připomíná slovenský lidový tanec než moravský svou energičností a výbušností a pro svůj částečný exhibicionismus, jenž zde pod povrchem vnímám.

Se Slováckým divadlem budete choreograficky spolupracovat poprvé. Jaké máte pocity?
Jako malá jsem naše pravidelné návštěvy Slováckého divadla v první řadě na balkóně vnímala jako obrovský svátek. Tenkrát jsem také vždy snila o tom zde tančit a „choreografovat jako maminka“ (choreografka Ladislava Košíková, pozn. red.). První půlka přání se mi splnila v patnácti letech, na tu druhou jsem si musela chvíli počkat. A pocity? Je to najednou zvláštní.