Jaruško, jestli dovolíš, zeptám se trochu od lesa... prozradíš něco o svých kořenech... jsou, myslím, brněnské, kde jsi i vystudovala konzervatoř a, tuším, i nějakou dobu působila? Odkážu se k inscenaci Denní dům, noční dům, ve které hraješ: kde se po šestnácti letech angažmá cítíš „doma“?
Jsem rozená „Brňanda“. Během šestiletého studia na konzervatoři jsem hostovala v několika inscenacích Mahenovy činohry. Po škole jsem nastoupila do zlínského divadla. I když jsem během tohoto angažmá zvažovala nabídku vrátit se do „Mahenky“, nakonec jsem se rozhodla zůstat ve Zlíně. Až po dvanácti letech a nabídkách i z jiných divadel jsem přijala angažmá ve Slováckém divadle. A dnes můžu říct, že Hradiště je můj druhý domov. Je to krásné město, milí lidé. Mám to tu moc ráda... Můj první domov je pořád ještě v Brně u mých rodičů, příbuzných a přátel.

Zajímalo by mě jaké okolnosti vedly k tomu, že sis jako svou profesní dráhu zvolila divadlo a jak se vyvíjel tvůj vztah k herectví. Zmiňovala jsi, že postupem času čím dál víc ráda zkoušíš. Jsou to pořád nové a nové, neobjevené cesty, nová a nová fascinace?
Vlastně to byla náhoda. Osudová. V devíti letech jsem někde našla letáček na konkurz do loutkového divadla Jitřenka. Do té doby mě divadlo nezajímalo, ale najednou jsem měla jasno, že tam musím jít. Vybrali mě a od toho dne to vše šlo přímou cestou. Plynule a bez problémů. Nepřemýšlela jsem o tom, že bych dělala něco jiného. No, a tak jsem u divadla už 29 let. Je pravdou, že čím jsem starší, tím raději zkouším. Zajímá mě to hledání, rozebírání situací, trápení se, pocit radosti při dobrém nápadu. Mám ráda i ty malé bolesti, když nevím, jak dál, občasné bezesné noci i probouzení se ze sna se „skvělým“ nápadem, který ráno za světla už tak skvělý není! Ale hlavně mě baví lidi kolem mě, herečtí partneři, takové to jiskření, překvapování, hledání a společné nacházení... jo... to mě fakt baví!!!

Diváci se často ptají, jestli je pro herce příjemnější hrát komické postavy, a nebo takové potvory jako je Bernarda Alba. Mě by ale zajímalo, jak vůbec buduješ charakter postavy, zejména tak odlišné tvému naturelu jako je právě Bernarda. Studuješ „prototypy“ ve svém okolí a jdeš tzv. cestou od vnější nápodoby dovnitř, a nebo naopak nejdřív tvoříš niternou psychologii postavy, a pak přidáš vnější rysy?
Většinou mě zajímá psychologie postavy, její uvažování, vnitřní svět. Proč se postava chová tak, jak se chová. Zvlášť u těch, které mi nejsou naturelem blízké... což je vlastně většina (smích). A z toho pak vychází i gestus figury! Jsou ale role, při kterých hledám inspiraci kolem sebe. V chování lidí, v jejich reakcích. Už se mi ale i stalo, že mě inspiroval kostýmní výtvarník tím, co měla moje postava na sobě. Stačily třeba o dvě čísla větší boty, rovnátka na zuby... a nápad, jak vnitřně vnímat a prezentovat roli, byl na světě.

Začátkem března jsi oslavila významné životní jubileum. Co to pro tebe znamená? Máš sklony k bilancování, nebo naopak jen bujaře slavíš?
Já osobně to nějak zásadně nevnímám. Stárnu. No... stárneme všichni. Ale jestli je mi čtyřicet nebo padesát... mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, a to je je pro mě podstatné. A bujaré oslavy? Bývávalo!

Čím by byla Jaroslava Tihelková, kdyby nebyla herečkou? A jaký sen by byla ráda, kdyby se jí splnil
To je přece jasné! Kavárenskou povalečkou (smích). Teda, kdyby mě někdo živil. Je příjemné popíjet skvělou kávičku, koukat na procházející lidi, uvažovat, o čem přemýšlí, kam jdou, kdo na ně asi čeká... a třeba bych o tom začala i psát. Ale teď vážně... nevím... na základce mě moc učení nebavilo... tak... že by servírkou?

Milá Jaruško, děkuji za milý rozhovor a za celé divadlo, a jistě i za obec diváckou, ti upřímně přeji hodně spokojenosti a radosti, tak akorát práce, štěstí a úspěch v soukromém životě a hlavně pevné zdraví na ještě jednou tak krásně kulaté jubileum, tedy do rovné stovky!!

-iš-