Ivo, co je možné prozradit o hře, která se brzy začne zkoušet (pozn. red.: zkoušet se již začalo) – Cena facky aneb Gottwaldovy boty? Je už text hotový?
Cena facky aneb Gotwaldovy boty je původní česká hra, kterou na motivy stejnojmenné povídkové knihy zlínského spisovatele a právníka Josefa Holcmana píše renomovaný český dramatik Karel Steigerwald přímo pro Slovácké divadlo. Na podkladě jímavých povídek z prostředí slovácké vesnice v nelehkých dobách kolektivizace tak vzniká pozoruhodná hra s přesahem děje do dob krátce po listopadu 1989, kdy se hledali viníci hrůzných skutků minulého režimu. Dnes už víme, že mnozí z nich nikdy nebyli potrestáni ani odsouzeni. A protože jsme v Hradišti, řeč neboli hra bude i o hradišťské věznici, jejíž současný osud v rámci snah o vytvoření Muzea komunismu je stále nejistý. Nepůjde ale v žádném případě o politickou hru, nýbrž o tragikomické nazření lidských vlastností vystavených dějinné zvůli obecně. Žánrový podtitul hry je navíc „cimbálmuzikál“, a v tom je skryta nejen pověstná slovácká múzičnost a zpěvnost, ale i legrace.

V jaké fázi příprava je?
Text prochází závěrečnou fází přípravy. V tvůrčí dílně Karla Steigerwalda vznikal metodou verzí, postupně se cizeloval jako vzácný šperk. Se svými poznatky do textu vstupujeme já a režisér Břetislav Rychlík, který již má vytvořenou podrobnou inscenační vizi, součástí které bude i účinkování živé cimbálové muziky na jevišti (konkrétně Horňácké cimbálové muziky Petra Mičky), své názory na hru přidává také samotný autor předlohy Josef Holcman. Je vytvořena scénická i kostýmní představa inscenace, jejíž autorkou je hostující Markéta Oslzlá-Sládečková, hudbu píše Petr Hromádka, jehož naši diváci znají např. z inscenace Bratři Karamazovi. Choreografii připravuje Ladislava Košíková; hotovo je už i herecké obsazení.

Co zrovna řešíš? A s kým?
Poté, co jsme s režisérem doladili obsazení a spolu s choreografkou Ladislavou Košíkovou vybrali děti, které budou v inscenaci rovněž účinkovat, věnujeme se s Břetislavem Rychlíkem hlavně textu. Tradiční nástroj dramaturga – ostrá tužka na škrty – dnes nahrazuje nová technika, takže máme systém barevných rámečků, kterými své změny v textu jednotlivých elektronických verzí značíme, ty si potom stále posíláme tam a zpět, pak se sejdeme, dumáme a debatujeme, kterou úpravu definitivně vezmeme, a kterou ne. Vyjasňujeme si vztahy postav, situace, které na podkladě textu budou na jevišti vznikat (některé vepisujeme do scénických poznámek), také upravujeme dialekt, který bude ve hře použit, ovšem v trochu nadsazeném smyslu. Ne proto, že bychom si ho nevážili, ale proto, že bychom chtěli posílit obecnou platnost a až absurdní rozměr hry.

Není těžké se domluvit? Nechcete každý akcentovat v množství témat a myšlenek něco jiného?
Určitě to s sebou přináší názorovou mnohost. Myslím si ale, že lépe než se jí nechat omezovat či svázat je dovolit jí, aby se potencovala. Máme na paměti, že vzniká opravdu zcela nové dílo, nejde o doslovnou dramatizaci Holcmanových povídek. Je to variace na téma a k jakožto takové mohou svou zkušeností a uměleckým viděním přispět všichni zúčastnění. Navíc se hraje o době, kterou jsme všichni, byť v rozdílném věku, prožili, a máme k ní už i patřičný odstup, ve kterém se můžou mísit různé valéry kritičnosti s nostalgií. Myslím, že celek má velkou šanci na pozoruhodnou syntézu ne prostou vnitřního stylového napětí.

Je pro tebe osobně práce na „Facce“ již nyní něčím originální, úplně jiná než na jiných hrách a textech, na nichž jsi dosud pracovala?
Je výjimečná původností, účastí dvou renomovaných autorů. S Josefem Holcmanem jsme spolupracovali už při vznikání inscenace Slovácko sa súdí aneb Fašank z věcí ludských, Karel Steigerwald patří k tuzemským současným autorům, jehož dramatická díla jsou bedlivě sledována předními divadelními teoretiky a zevrubně analyzována v seminářích všech divadelních škol (tu mou nevyjímaje), veřejnost rovněž jistě zná také jeho fejetonové příspěvky v tisku. To, že tento autor píše hru „na tělo“ Slováckému divadlu, je tedy, myslím, významná událost. Neméně významná je spolupráce s Břetislavem Rychlíkem, jenž se po letech, kdy ve Slováckém divadle účinkoval, vrací jako režisér. Známe jeho dokumenty z prostředí Slovácka, jeho společenské postřehy v tisku, jeho inscenace s moravskou vesnickou tematikou (např. Rok na vsi bratří Mrštíků), a můžeme se tedy těšit na ztvárnění naší inscenace, která obě témata – společenské i téma vesnické – prolíná. Osobně se těším i na opětovné setkání s choreografkou Ladislavou Košíkovou, která k regionu i Slováckému divadlu neodmyslitelně patří.  A formálně velmi zajímavá je pro mě práce s časovými rovinami ve hře. Dalo by se říci, že hra se nechce nechat svázat časovou realitou lidského života omezeného narozením a smrtí. Vše tu zůstává kontinuálně dál: vztahy, myšlenky, skutky nás všech, těch, co chodíme po naší zemi (i Zemi) teď, i těch, co po ní chodili třeba před čtyřiceti lety. Řečeno slovy Josefa Holcmana máme však jediný moudrý prostředek k dalšímu životu, a to je odpuštění, protože „nenávist spaluje“. To je pro mě hlavním poselstvím knihy. A je až dech beroucí, jak to někteří z našich spoluobčanů, navzdory opravdu obrovskému příkoří, dokázali. V tom je pro nás pro všechny velká naděje.