25. 4. 2014
Ľubomír Feldek patří mezi nejvýznamnější osobnosti současné slovenské kultury. Není jen dramatikem, ale i básníkem, prozaikem, překladatelem, esejistou a autorem literatury pro mládež. Od roku 1977 vydal 12 divadelních her, z nichž tři se objevily i na jevišti Slováckého divadla. V roce 1994 to byl Jánošík podle Vivaldiho, v roce 1998 Pápěrnice (původně text pro loutkové divadlo, později zpracovaný jako film a zdramatizovaný), ale ještě před nimi jsme v roce 1988 uvedli jeho parafrázi operety Mamʾzelle Nitouche na motivy H. Meilhaca a A. Millauda s hudbou Florimonda Rongera – Hervé (posledně jmenovaný byl varhaníkem v několika pařížských kostelích, poté se stal kapelníkem v Théâtre du Palais Royal, převzal malé divadlo na bulváru du Temple a přišel s nápadem parodovat styl velké opery). Po letech uvádíme parafrázi Ľ. Feldeka znovu pod známým názvem Utíkej, Nituško! Patří jí právě tento víkend. Přečtěte si slova dramaturga inscenace Miroslava Potyky…
„Není mnoho titulů pokleslého, nebo přesněji řečeno lehkého dramatického umění, které by zaujaly a oslovily (v časovém úseku již 130 let) široké spektrum konzumentů. Snad každý „Nitušku“ někdy viděl (na divadle či v televizi) nebo slyšel v rozhlase. Vzpomínám na sugestivní rozhlasové zpracování v úpravě Oldřicha Nového s jeho kreací v rolích Floridora/Celestina někdy z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Jeho „Jsem pro divadlo Floridor a pro dívčí klášter Celestin...“ znělo sugestivně a stalo se takřka kultovním sloganem, skoro stejně jako „Zavřete oči, odcházím...“. Naše pubertální touhy byly jitřeny kouzlem a tajemstvím (jistě) půvabných a nedosažitelných chovanek kláštera, stejně jako neřestným odérem, který se vznášel nad (pravděpodobně dosažitelnými) herečkami operetního divadla. Podobně nám zněly v uších a stále si pamatujeme půvabné písně. Po celou dobu své existence láká Mam'zelle Nitouche divadelníky, a to jak ve své původní podobě, tak v nejrůznějších úpravách, tu lehce parodických, tu hravých... Vždyť jen Ľubomír Feldek vytvořil varianty tři! Jednu televizní a dvě divadelní. A jistě je pro mnohé překvapením, že po Nitušce sáhl nedávno Jiří Suchý v Semaforu. A tak se nedivme, že Feldekovu verzi po pětadvaceti letech oprášil ve Slováckém divadle režisér Igor Stránský.“ (Citováno z programu k inscenaci.)
A jak se o „Nitušce“ vyjádřil zmíněný Jiří Suchý? „Patřím ke generaci lidí postižených swingem a jako takovému mi byla opereta velmi vzdálena. Přesněji řečeno na hony. Jednou se mi ale přihodila zvláštní věc. Byl jsem na vojně a psal se rok 1953. Když jsem dostal papír, který mě opravňoval k vycházce z kasáren, neměl jsem kam jít. Pamětihodnosti města Slaný už jsem si prohlédl několikrát, na tancovačky jsem si, narozdíl od ostatních kamarádů vojínů, nepotrpěl a tak jsem se jen tak procházel. Jednou do slánského divadla přijelo hostovat divadlo z Kladna. S operetou Mam´zelle Nitouche. Nuda mě dohnala k tomu, že jsem potlačil svůj swingoidní odpor k operetě a koupil jsem si lístek k stání. A nelitoval jsem. Získaly si mě krásné Hervého melodie a i ten humor, který byl na scéně přítomen. Krátce na to jsem běžel do karlínského divadla, tehdy mělo velmi socialistický název Umění lidu, abych zde dělal ten lid, jemuž to umění bylo určeno. A opět jsem nelitoval. Oldřich Nový v roli Celestina je nezapomenutelný. Uplynulo více než půl století a do repertoáru Semaforu jsem zařadil Nitušku. Jak vidíte, držela se mě jako klíště. Pro naše divadlo ji bylo nutno upravit, abych zůstal věren jeho pracně vybudovanému profilu. Dodal jsem tam humor, jaký náš divák od nás očekává a nádherným Hervého melodiím jsme přidali jemný nádech swingu. A dlužno říct, sluší jim to. Jsem rád, že Mamzelka dodnes žije i na jiných scénách a tak už mi nezbývá, než vám popřát tradiční zlomení vazu.“ (Citováno z programu k inscenaci.)