Jak jste oslavila vstup do nového roku?
Přátelsky. Nejen ke svému okolí, ale i ke svému zdraví. Zkrátka - 1.1.2015 jsem se nemusela nikomu omlouvat, ani svému žaludku.

Co by si měl divák vybavit, když uslyší název Studna světců?
Vše, co souvisí s vodou. Hluboká, divoká, zrádná, životodárná.

Režisér Igor Stránský vám svěřil těžkou úlohu - hrát nevidomou. Prozradíte, v čem je nejvíce náročná? Na co si musíte dávat největší pozor?
Pokud nehrajete nevidomého člověka v černých brýlích nebo se zavřenýma očima nebo potmě - je to těžké. Musíte zvláštním způsobem vypnout obličej a oči a snažit se orientovat v prostoru hmatem a hlasy kolegů. Na začátku zkoušení to byl velký nezvyk, pořád jsem si říkala: AHA, to vlastně nemůžu udělat, když nevidím. A těch AHA bylo opravdu mnoho. Důležité bylo setkání s nevidomou paní Mirkou, která nám dala praktické know-how, jak se chovat.

Jaké rady jste například dostali?
Například, že se nesmíme dívat na své ruce, když pracují, nepoužívat příliš gesta, učinit z našeho sluchu zrak. Když jsem si na zkoušce nevěděla rady, prostě jsem zavřela oči. Ale stejně vás pořád instinkt táhne k tomu se na kolegu při dialogu podívat, ulehčit si cestu přes jeviště tím, že se podíváte, abyste nezakopli. No, práce je ještě víc než dost. A taky mi dalo zabrat, naučit se text v Braillově písmu...

Co byste si přála, aby si diváci z inscenace odnesli? Jaké je pro vás hlavní poselství hry?
Dovolím si citovat kousek ze hry. "Neviděli jsme snad lepší věci, když jsme tu dřív seděli slepí?" Poselství hry vnímám jako střet dvou světů, které divák může aplikovat na různé věci. Zda ho zaujme rovina morálního poučení, politické polemiky nebo jen zkrátka to, jestli je lepší vidět nebo ne. Každopádně bych si přála, aby se diváci nechali pohladit poetickým textem a atmosférou irského venkova.

Mnoho diváků obdivuje, jak se vy herci dokážete naučit tolik textu. Prozradíte, jaká je vaše metoda?
Metoda je stará, školní - učit se, učit se, učit se. Vlastně to učení školní přešlo plynule v učení divadelních textů. Ale na druhou stranu nemohu do města vyrazit bez pečlivě sepsaného seznamu kam jít a co koupit.

Slovácké divadlo se dožívá 70. narozenin, co byste mu ráda popřála?
K tomuto jubileu bych divadlu popřála, aby klouby nebolely, aby nešálil zrak a sluch, aby hlava sloužila, aby žití bavilo a bylo radostné.

A co byste chtěla popřát jeho divákům?
Kromě zdraví? Aby stále nacházeli cestu k nám, cestu, na které je rádi potkáváme a vyhlížíme!


(Na stránkách nové inscenace najdete nejen fotografie ze zákulisí - z pondělní zkoušky, ale od včerejška i záběry ze samotného představení...)