Alžběta Kynclová patří už několik let k neobsazovanějším uherskohradišťským herečkám. Je dcerou oblíbeného Jaroslava Kyncla a maminkou dvanáctiletého Davida, který září v muzikálu Donaha!. Ona sama loni získala cenu kritiků Největší z pierotů a hned v první novince letošního roku Cybercomics hraje jednu z hlavních rolí. Režisérem je Jakub Maceček, se kterým se zná už z dob studií na brněnské JAMU.

Tak je tady další hra s režisérem Jakubem Macečkem. Jak dlouho se vlastně znáte?
S Mackem, jak Kubovi všichni odjakživa říkáme, se znám už od školy. Byli jsme přijati (i s Tomem Šulajem) do stejného hereckého ročníku na JAMU,  profesorem Václavem  Martincem. To už je hodně dlouho. Skoro se mi to nechce počítat. A vlastně, dle bontonu, se mi to, jako dámě ani počítat nesmí! (smích)

Jak na něj ze školy vzpomínáte?
Profesor si jej nazval „Novodobý Kryl“, protože se na přijímacích zkouškách prezentoval několika svými složenými písněmi a výbornou hrou na kytaru. Tehdy Kuba nosil z vlasů ostříhané mikádo, vypadal hodně roztomile, ale texty písní už tak milé nebyly. (smích) Stejně jako jeho přístup k herectví. Už tenkrát vykazoval spíše kvality režijní. Ve druhém ročníku se všemi spolužáky vytvořil inscenaci podle románu Borise Viana Pěna dní.

Hrála jste v mnoha jeho inscenacích. Je ta práce tentokrát jiná?
Ani ne. Stále překvapuje novými a novými nápady, které ho napadají i v poslední fázi zkoušení, čili ve chvílích blížících se premiéře, takže realizovat je je velmi, velmi nesnadné.

Co si máme představit pod tím zvláštním názvem Cybercomics?
Podle slovníku cizích slov: „komiks = obrázkový seriál" a "kyber, nebo kybernetika (z řec. Kybernétes, Kormidelník) je věda, která se zabývá obecnými principy řízení a přenosu informací ve strojích, živých organismech a společenstvích. K popisu používá zejména matematický aparát.“ Čili je to příběh o problémech, přínosech, využívání a zneužívání počítačové techniky a politiky. Nebo, jak se píše přímo v románu: „Technika a věda ožívaj jedině v rukou těch, kteří je využívaj a ožívaj takovým způsobem, jakým je užívaj!“

Trošku se v tom přestávám orientovat.
Nebojte se, je to také o přátelství, cti, taoismu, charakteru, vnitřním boji a odvaze žít dál. A to vše bude obrázkově (tak jak to trio inscenátorů Maceček, kostýmní výtvarnice Jiříkovská a autor scény Fekar umí) ztvárněné.

Hrajete postavu Liu. Co nám o ní prozradíte?
Je to učitelka hlavní představitelky. A učitelka v mnoha oborech – lásky, cti, odvahy, moudrosti, pití kávy, klidu, tanečního i bojového umění.

Z inscenací Jakuba Macečka je nadšené především mladší publikum. V čem je podle vás to tajemství, kterým umí diváky oslovit?
Nevím, třeba tím, že je sám pořád mladý a v duši kluk? Taky že má v sobě ten správný „tajming“, schopnost klipovosti. Nebo, že je dobrý režisér? (smích)

Jakub Maceček si vybírá spíše méně známé látky. Je to pro herce výhoda, že tu kterou roli před ním ještě nikdo nehrál, nebo naopak?
Výhoda je v tom, že vás nikdo s ničím a nikým nesrovnává. Ale ve výsledku je to stejně jedno, protože se i tu notoricky známou a již všemi viděnou postavu snažíte pojmout tak, aby byla jiná, neokoukaná a vnést do ní rozměr, na který ještě nikdo nikdy nepřišel.

A co pro diváky? Kdybyste byla nezaujatým divákem, bavily by vás spíše novinky, nebo osvědčené tituly?
Je pravda, že v poslední době jsem moc osvědčených titulů neviděla. Spíš se dost divadel snaží zaujmout neotřelou dramaturgií, která s sebou nese experimenty a novinky. Asi bych chtěla vidět něco hodně klasického, ale se vším všudy: výpravou, hudbou, režijním přístupem, ale i hereckou upřímností. Ovšem nemělo by to zavánět starobou. A to si myslím, že je hodně těžké!

Cybercomics pojednává o světě počítačů. Je vám blízký?
Když jsme se spolu s počítačem poprvé seznámili, hned jsme se i pohádali, a tak to trvá dodnes. Tehdy jsem psala diplomovou práci a nevím co se stalo, leč nebylo mi uloženo, nýbrž nenávratně ztraceno mých těžce napsaných 40 stran. Tenkrát „chlapec“ u mě skončil a na dlouhou dobu jsme se rozešli. Pak jsem mu pomaloučku dovolovala (po přímluvě jeho přítele Interneta) občas se vrátit do mého života, ale vždy jsem jeho vstupy přijímala obezřetně, přece jen ve mně byl stále osten hořkosti a zklamání.

Vidím, že mluvíte skoro jako postava z Cybercomicsu.
Dobrá, tak teď tedy vážně - mám z počítače respekt. Myslím si, že je docela dobrý sluha, ale špatný pán. Když ho moc pustíte do svého života, tak vám začne vládnout už tím, že ho musíte každý den aspoň na chvíli zapnout, že se nenamáháte přijít na to, jak se které slovo píše, protože on vám nesprávný tvar podtrhne, že moc nepřemýšlíte nad formulováním věty, neboť vždy je tu opravné tlačítko „delete“, místo toho aby si děti hrály s opravdovými hračkami, tak skládají z virtuálních kostek hrad, stejně tak není nutné se snažit hrát na nějaký nástroj, protože si stáhnete „veselý program“ a za pomocí pár triků zahrajete bravurně Beethovena i Bacha na cokoliv.

A jaká je tedy odpověď na otázku?
Jo, vlastně (smích). Ne, počítač mi blízký není, ale už ho taky dost potřebuji.

Musí se herec pro lepší pochopení role seznámit se všemi detaily, nebo to stačí „zahrát“?
To záleží na mnoha faktorech - na typu herce, na žánru, velikosti, důležitosti a komplikovanosti postavy. Jestli je to na motivy nějakého románu, novely. Já osobně mám ráda více informací, a to nejen o dané hře, ale také o autorovi i o jeho jiných dílech.g

Jak se těšíte na začínající rok? Co vás kromě Cybercomicsu čeká v divadle i mimo ně?
Na začínající rok se těším, protože každý začátek přináší nové touhy a naděje. Že se potom třeba  nic nevyplní, či nezmění, je jiná věc. Před sebou mám mimo premiéry i Divadelní ples, synův klavírní koncert, možnost snowboardingu, začátek zkoušení v nové hře Popel a pálenka a hlavně: a to bude asi nejzajímavější a nejnapínavější - synovu rozvíjející se pubertu.