20. 6. 2005
O vyhlášené ruské režisérce Oxaně Meleshkině Smilkové, jež momentálně ve Slováckém divadle připravuje doposud neuvedenou verzi Lermontovovy Maškarády, se často mluví jako o postrachu českých divadelníků. Jaká je skutečnost? Jak se na práci s režisérkou Smilkovou dívají samotní protagonisté zkoušení?
Martin Vrtáček (herec): Je to pro mě zcela nová zkušenost. Ještě se mi nestalo, že bych dvě věty rozebíral několik hodin. Když si představím, že Maškaráda má skoro 40 stran, jsme zvědavý, kdy to uděláme.
Anna Michlíčková (herečka) : Ruská režijní škola se výrazně liší od té naší a je pro nás moc těžké přistoupit na postupy, které paní Smilková uplatňuje. Ale protože to všichni víme, jsme obrněni trpělivostí a věříme, že inscenace nakonec bude patřit k vrcholům sezóny.
David Vacke (herec, inspicient, asistent režie) : Spolupracovat s Oxanou jako herec je velká příležitost, ale často není daleko k pláči, spolupracovat jako inspicient je to velká smůla a i zde není často daleko k pláči a dělat jí asistenta režie je snad ještě o něco horší. Nicméně, drží nás při životě víra v dobrý výsledek.
Iva Šulajová (dramaturgyně) : Oxanu Smilkovou mám ráda z několika důvodů. Je velmi vzdělaná a díky ní jsem se například dozvěděla spoustu mně doposud neznámých souvislostí ruské dramatiky a divadelní kultury. Snaží se tlumočit významy, které jsou i těmi nejlepšími překlady přece jen setřeny, proto jsou její inscenační texty vždy plné změn a úprav. Souvisí to příbuzně s onou pověstnou "širokou ruskou duší", o níž všichni víme, kterou si ale málokterý cizinec dokáže skutečně představit, a která se právě v dílech velkých ruských autorů, Lermontova nevyjímaje, velmi dobře reflektuje. Jako režisérka je plná imaginace a umí vystavět obdivuhodné situace často jen na základě hereckého gesta, i když to pro herce samotné bývá těžká dřina. Pracuje způsobem, který by se dal s trochou nadsázky označit až za "hereckou animaci", posunuje aranžmá herecké mizanscény doslova po centimetrech a každý mikrokousek textu sjíždí znovu a znovu. Je to ale proto, že má v hlavě vždy minimálně asi pět různých variant řešení a operativně reaguje na hereckou akci na scéně. Je to režisérka, u níž se nestane, že by nevěděla, co, kdo a proč na jevišti dělá. Spíše naopak, novými a novými motivacemi jednání vlastně vždy variuje původního autora a rozvíjí jeho v textu obsažené myšlenky do nových souvislostí. Zároveň uplatňuje rovněž obdivuhodnou schopnost nalézt v už klasickém textu vždy paralelu se současným světem, což mimochodem zpětně dokazuje nadčasovost takového textu. Nejinak tomu bude i u Maškarády, jejíž doposud neuvedenou pátou verzi našla režisérka v ruských archivech. Hra, kterou Lermontov mnohokrát měnil mimo jiné i kvůli cenzurním zásahům, tak ve své závěrečné verzi, která nese také název Arbenin, dostává takřka moderní háv a vypovídá o doslova současných tématech - patologické závislosti na hraní (pití, kouření, automatech či jakékoliv jiné činnosti, způsobující závislost) na jedné straně a neschpností hodnotného partnerského vztahu na straně druhé. K tomu všemu se samozřejmě přidává i společnost, žijící v neustálé přetvářce. Režisérka Oxana Smilková toto vše zobrazuje sobě známým tragikomickým způsobem - přesně tak jako je tomu v životě samotném
Josef Kubáník (herec) : Vím, jak si Oxana pečlivě vybírá herce, kterým nabídne spolupráci je pro mě tedy velkou ctí, že s ní můžu pracovat už podruhé. Zároveň už podruhé zažívám něco, co nejde popsat slovy. Tvrdou hereckou školu, kde často není daleko k slzám a k hysterii. Snad bude na konci práce mimořádný výsledek.