Kašpárek je velká role. Můžeš popsat, jak vznikala? (S čím ses potýkal, co tě na ní bavilo či nebavilo, překvapilo, štvalo…)
David Vacke, autor a režisér pohádky, mě předem upozorňoval, že je to velká role a že bude záležet hlavně na mně, jak malé diváky zaujmu. Zkoušení pod jeho vedením jsem si moc užíval, od začátku jsme se shodli na tom, jak by měl Kašpárek vypadat a společně jsme tvořili. David je velice inspirující člověk, takže jsem byl ochoten na zkouškách hned od začátku dělat kotrmelce, hvězdy, přemety a jiné akrobatické prvky. Nic mě nepřekvapilo ani neštvalo, hrozně jsem si to zkoušení užíval a Kašpárka zbožňuji! Jo vlastně mě překvapilo, jak byli všichni herci do zkoušení zapálení, brali jsme to jako velký úkol - udělat dobrou, kvalitní pohádku. Často je pohádka vnímaná jako lehký žánr, ale my jsme na ní pracovali naplno! A teď ji hrajeme rádi a myslím, že je to na nás vidět. Já alespoň tu jiskru u kolegů vidím.

Děti tě berou jako parťáka, kamaráda, volají na tebe, pomáhají… Stala se s nimi nějaká zajímavá příhoda?
Pokaždé mě něco překvapí, jsem vždy ohromen, jak velkou fantazii děti mají. Pohádka je výborně napsaná, hned od začátku jsou děti zapojené do děje a já mám možnost zažívat pokaždé úplně jiné reakce a odpovědi. Někdy mě o něčem přesvědčují, i když já vím, že to nemůže být pravda. Velice často mi třeba tvrdí, že na jevišti vidí královské jablko, které v pohádce hledáme, protože bez něho nemůže být svatba. Někdy nevím, jak jim vysvětlit, že na jevišti jablko není. Mile mě překvapuje, jak velký cit mají pro spravedlnost. Když na jevišti soused Hrabal krade, ihned začnou křičet, že to řeknou, že se to nesmí, a tak ve mně alespoň na chviličku zavládne pocit naděje v lepší společnost. A že se krádež ještě nepovažuje za normální. Když to vědí děti, proč to některým dospělým nedochází? Neměli bychom se od dětí učit?

Jsi typ herce, který rád přímo komunikuje s diváky nebo by ses bez takové komunikace raději obešel?
Já mám komunikaci s dětmi rád, i když - někdy je vyčerpávající… Každé dítě má svůj názor, chce nechat projevit svou „osobnost“, ale, bohužel, není možné si s nimi dlouze vykládat o ději na jevišti. Pro mě je to celé velká herecká škola. Děti prostě neoblafnete. Když se jim to nelíbí, začnou se zvedat, spát, mluvit, či dokonce křičet NUDA. Ještě se nám nic takového u Nezbedné pohádky nestalo, ale v jiné pohádce už jsem něco podobného zažil. 

Pohádky často hrajeme dopoledne. Chce se ti vždycky hned po ránu skotačit jako Kašpárek?
Někdy ne, ale jakmile na jeviště vlezu, nechce se mi pryč. Zažívám obrovský příval energie! Čtyřista úsměvů a rozzářených očí vám nedovolí, abyste podali pochybný nebo nezáživný výkon. To by si děti nezasloužily a já to ani neumím. Jak říká pan Jiří Suchý a já s ním naprosto souhlasím: Dětský úsměv neobsahuje nic navíc, žádnou taktiku, je to nejčistší projev radosti!

V poslední době tě diváci viděli v rolích, které ti původně nebyly svěřeny. (Jak jsi sám řekl, přecházel jsi ze scénáře do scénáře, téměř každý den do jiného…) V jakých? Jak k tomu došlo? A jak to dopadlo?
Ve stejnou dobu jako minulý rok Jirku Hejcmana zasáhl letos zánět slepého střeva Štěpána Goiše. Musel zůstat v nemocnici. A začalo se řešit, kdo bude jeho role hrát... Jelikož jsme se Štěpánem ve stejném věku a v inscenacích, o které šlo, nehraji, byl jsem asi jedinou možnou volbou. Jako první přišla na řadu Studna světců (role Mat Šimonův, pozn red.). Dozvěděl jsem se to den předem (zrovna jsme měli zahajovací zkoušku Alenky v říši divů…) a odpoledne jsme jeli na zájezd s Lucernou do Žďáru nad Sázavou. Moc času na učení nebylo, ale nějak jsem to zvládl. Jako další byla na řadě Štěpánova role v Deníku Anne Frankové, což bylo náročnější – kromě toho, že role byla větší, čekala mě i práce s loutkou (ostatní herečky s ní zkoušely dva měsíce…). Taky jsem to zvládl, ale upřímně - jen díky tomu, že mám tak skvělé kolegyně! Na jevišti mi byly oporou a díky jejich profesionalitě jsem ani na okamžik nepropadal panice. Když jsem Deník viděl jako divák, byl jsem nadšený a najednou jsem mohl představení pozorovat ze zákulisí a být uprostřed něčeho tak krásného a křehkého… Cítil jsem vůči celému dílu velkou zodpovědnost. No a aby toho nebylo málo, zároveň jsem měl generálkový týden na komedii Normální debil od autora a zároveň režiséra Roberta Bellana, kterou uvádí nově vzniknuvší Divadlo PECKA!. Já hraji toho debila a věřte, že jsem se tak cítil, v ruce 4 různé scénáře a málo času se to všechno naučit. Byla by to hrozná nuda, kdyby u divadla nebyly tyto situace. Právě tohle dělá to naše povolání tak krásné a zajímavé, proto ho rád a oddaně dělám. A vždycky po něčem náročném přijde něco krásného. U mě třeba to, že budu strýček!

Přineslo ti tohle období nějakou novou zkušenost? Jakou?
Dalo mi jistotu v sebe! Ne každý může být záskokový herec a já jsem zjistil, že s tím nemám problém a vlastně mě to nakonec moc baví – výzva, napětí, jak to dopadne, jestli si na všechno na jevišti vzpomenu a řeknu repliky, které v podstatě neznám. Obě role jsem si zahrál rád, ale budu radši, když se v „zaskakování“ nebudu moc trénovat, protože jestli něco lidem přeji, tak je to zdraví…