Kdybyste mě měla pozvat na komedii Bůh masakru, co byste o ní řekla?
Myslím, že každý, kdo zažil vztah delší než ten omamný, ten, kdy na člověka působí chemická sloučenina „zamilovanosti“, se v naší komedii uvidí! Je to sladké zjištění, že všichni vlastně zažíváme podobné věci. A že doma to třeba až takový masakr není. A ti zbývající, kteří to neznají, budou zábavně pozorovat své „rodiče“. Jsme úplně všichni stejně  bezbranní!

V jednom rozhovoru jste řekla, že vás fascinuje autorka hry Bůh masakru Yasmina Reza. Co je na ní tak zajímavého?
Ta paní  má šmrnc! Mně přijde, že má ve svých hrách neuvěřitelně vychytané typy lidí. A navíc má takový nevlezlý a shovívavý smysl pro humor. Mimochodem, původně je taky herečka! Kritici o ní říkají, že je něco mezi Moliérem a Woody Allenem. Viděl jste ji někdy na fotce? 

Ano, viděl.
Tak to přesně víte, o čem mluvím. Ona je napůl Maďarka, napůl Íráčanka, z židovské rodiny, žijící ve Francii… A ono se to tak nějak u ní všechno srazilo do krásné ženské s bystrýma očima…

A taky jste řekla, že až budete velká, chtěla byste taková, jako autorka, taky být. Jakou její vlastnost, čí schopnost byste chtěla mít?
Tu vlídnou vtipnost bych chtěla mít.

Myslíte, že ji nemáte? Režisér Stránský mluví v souvislosti s Bohem masakru o hereckém koncertu čtyř osobností. Vy jste si teď z Prahy přivezla potvrzení, že přinejmenším u vás to tak je. Není to svazující?
Trochu. Každý by si tipnul, že mám ve hře přinejmenším víc replik než ostatní. To ale tak není. Vlastně naopak… A vůbec – to není důležité. Hrajeme vážně kvartet! Basta.

Jaký byl vlastně nedělní večer, když jste cenu dostala? Byla jste nervózní?
Já  moc na jevišti trémou netrpím. Ale na Nové scéně Národního divadla, kde jsem si cenu přebírala, mají z hlediště na jeviště takové strašně miniaturní provizorní schůdečky. Těch jsem se hrozila! Když už jsem byla na jevišti a měla něco „zamudrovat“, to už mi nevadilo. Tam je člověk doma. Ale ty dva schůdky – z těch jsem měla  respekt. Kdyby to tam člověk mohl dát v teniskách! (smích)

Kdybyste z jeviště, kde jste cenu dostala, mohla cokoliv vzkázat divadelním kritikům, kteří mimopražské inscenace občas opomíjejí, co by to bylo?
Když jsem dostala psaníčko o nominaci, napadlo mě, že kritici jsou vlastně milí lidé, co mají vytříbený názor. (..smích..) Takže, páni a dámy kritici, jezděte k nám častěji! To vám přece musí přijít podezřelé, že kdykoli nás někdo pozve do Prahy a vy tam jste, tak něco vyhrajeme! Je to sice z Prahy do Hradiště trochu delší výlet, ale máme u nás v divadle hezké pohostinské pokojíčky a ačkoli máme většinou vyprodáno, slibujeme, že pro vás nějaký protekční  lístek vždycky zařídíme.

Určitě jste slyšela i spoustu komplimentů. Vždyť vaše představení viděla celá řada známých osobností včetně Josefa Somra. Který si budete nejvíc pamatovat?
Myslíte v Praze? Jo, bylo to milé. Moc! Když já si ale asi považuji nejvíc toho, co mi třeba řeknou moji vlastní kolegové u nás ve Slováckém divadle. Tak snad jeden. Ve hře se totiž pije alkohol a někteří kolegové roztomile komentovali, jak hraji opilou Anetu: „Moňas, ty tam snad fakt máš rum, že se na jevišti tak ztřískáš!“ Přitom já rum nemám ráda. Cokoli, jen ne rum! Smrdí mi i rumové pralinky!

Máte před představením nějaký rituál, který vám přináší štěstí?
I kdybych hrála sebevětší čurdu - to je ta role „paní, nesu  vám psaní“, před prvním výstupem se pokřižuju. A není to gesto. Je to prosba, možná i pojistka, aby, když to zmastím, aby si to prostě Bůh nebral nějak osobně…

Kromě Boha masakru hrajete ve Slováckém divadle i další postavy. Máte k některé stejně blízký vztah? A proč právě k ní?
Před pár lety jsem měla takový vztah. Bylo to k  Emilii v Othellovi. Jo, to vlastně shodou okolností bylo taky u stejného režiséra, tedy Igora Stránského. Tam jsem fakt s tou osůbkou soucítila.

V čem?
Když mi Jago, kterého hrál Tomáš Šulaj, dal facku a že ten ji umí ubalit! To mi teda fakt často zaprotestovala sanice! Tak tehdy jsem byla úplně hotová. Ne od bolesti, od nespravedlnosti  světa!

Boha masakru budete hrát stále, ale připravujete i další novinky. Prozradíte, co váš čeká v nejbližší budoucnosti? Čím diváky potěšíte?
Publikum mě uvidí jako mlynářku v Dalskabátech. To je taková baba, co je bohatá a jede po zajíčcích. Když tak nad tím přemýšlím, je to vlastně dokonalý  protiúkol!

Proč?
Já a finance, to není nic moc a muži o hodně mladší mi taky nijak hlavu nemotají…

Bůh masakru

Herecký koncert čtyř osobností – i tak lze pojmenovat komedii Bůh masakru. Slovácké divadlo ji s velkým úspěchem uvádí od října loňského roku v režii Igora Stránského. O čem je? Všechno začíná idylicky. Dva manželské páry se sejdou, aby vyřešily klukovinu svých synů. Povídají si o vaření, o dětech, o práci, ale jak už to bývá, po chvíli jdou zábrany stranou, začne se prát špinavé prádlo a všechno končí divokou hádkou, kde se nikdo nešetří a kde padají nejrůznější obvinění – třeba to o křečkovi, který skončil na ulici jen proto, že v noci strašně řádil, nebo výkřiky o tom, že život v páru je ta nejstrašnější zkouška, jakou na nás Bůh seslal. Diváci se baví a herci Irena Vacková, Monika Horká, Kamil Pulec a Josef Kubáník si hraní patřičně užívají. Na začátku února za sebou mají 25 repríz, představitelka Anety získala za její ztvárnění cenu za nejlepší ženský herecký výkon na festivalu České divadlo. Cenu převzala v neděli z rukou manželky prezidenta republiky Livie Klausové.