Dramaturgyně Markéta Špetíková o hře řekla:

„Nerada bych komukoli „určovala“, jak hru chápat, diváci do ní samozřejmě přinesou své zkušenosti a budou ji dost možná vnímat úplně jinak – a to je moc cenné.
Za sebe můžu říct, že mě Studna světců pořád provokuje k přemýšlení. Promítá se v ní ta naše (moje) věčná touha po tom, aby všechno bylo krásné, dobré, a hlavně jednoduché – a ono to takové samozřejmě není. Což si můžu stokrát říkat, ale přijmout to neumím. To asi je na jednu stranu dobře, člověka to nutí k vlastní aktivitě. Na druhé straně to může vést k tomu, že se před tím „zlým světem“ zavře a má pocit, že vyhrál, že si uhájil tu pozici posledního spravedlivého.“ …
„Nebo jsem si třeba uvědomila, že jsem se na první zkoušce nevědomky dostala do podobné situace jako Světec. Tady tento Světec ve hře přichází do místního společenství asi jako misionář. Já jsem zase nabízela vlastní vidění hry, taky jsem o čemsi přesvědčovala. To samozřejmě nemusí být nic proti ničemu, pokoušet se o to je mnohdy správné. Ale člověk musí vždycky nechat tomu druhému prostor pro jeho vlastní svobodné uvažování, nesmí lidi tou svou „pravdou“ převálcovat, byť by byl o ní jakkoli přesvědčen. Světec má situaci o to složitější (a nebezpečnější), že přichází mezi ty úplně nejnuznější a formálně nevzdělané, kteří k němu navíc téměř automaticky vzhlíží. Jenže i v takové chvíli je důležité nezneužít vlastní převahy.“
Celý rozhovor si můžete přečíst TADY…