Slovácké divadlo uvádí jako jediné u nás komedii Svačinka generálů. Co vás na ní tak zajímalo jako dramaturgyni? Zaprvé to bylo jméno autora: Boris Vian – kultovní postava pařížské čtvrti Saint-Germain-des-Prés poloviny minulého století, mystifikátor, ironik a skandalista, umělec mnoha oborů, autor mnoha krásných utopií jako je například slavná Pěna dní. Svačinka generálů oproti tomu staví na reálnějším tématu, to však groteskně a recesisticky obrací. Jde o to, že skupina lenivých a dětinských generálů vede válku proto, že se ve Francii produkuje nadbytek všech průmyslových i zemědělských výrobků, a je tedy potřeba nastolit v zemi rovnováhu. Proto je rozpoutána válka jakožto nejlepší způsob spotřeby. Protivník je lhostejný, třeba Alžír nebo Maroko... Vian tak ve své době tragicky předpověděl Alžírskou válku, která se konala v letech 1954-1962. A já si myslím, že realita světa počátku 21. století se bohužel zase tolik nezměnila. Jde tedy o formu antimilitaristické satiry, avšak ve výrazně odlehčeném, komickém balení. Motiv české premiéry byl při výběru hry pak tím dalším kamenem, stejně jako vhodnost žánru pro soubor Slováckého divadla, který na komediích a groteskách „roste”. Jak se vám podařilo Svačinku generálů utajit před ostatními zvídavými dramaturgy? Byla jsem první, kdo četl český překlad Kateřiny Neveu, jež vznikl před pouhými pár lety, tedy téměř po půl století od napsání hry Svačinka generálů (1951-1952). Je sice pravda, že jako scénické čtení se představila v Karlových Varech, jevištně ji však jako první připravilo právě Slovácké divadlo. Proč jste ke spolupráci přizvala režiséra Zdeňka Duška? Režiséra Zdeňka Duška jsme získali k pohostinskému režírování v našem divadle a Svačinka byla jedna z her, kterou jsem mu nabídla. Potěšilo mě, že se mu na první pohled zalíbila a přidala mu stejně jako mně aktuální. Potom přišlo samozřejmě obvyklé „popasování se” s textem, konkrétně s jeho až skečovou formou. Myslím ale, že to zvládl výborně a dokázal v textu najít množství vynikajících hereckých situací. Prozradíte, jaký inscenační klíč režisér Dušek použil? Ctí žánr grotesky, čemuž odpovídá i herecké obsazení jednotlivých rolí, které je v jiných žánrech neobvyklé, pro recesi ale velmi výhodné: některé z mužských postav, tedy i generálů, hrají ženy a některé ženské role muži. Vznikají tak druhotně komické situace, kdy se herci setkávají na jevišti v úplně opačném postavení. Sledovala jste celý proces zkoušení. Která fáze byla podle vás nejtěžší pro herce i pro vás? Myslím si, že celé zkoušení probíhalo v klidné, ale v divadelně napjaté atmosféře. Čtené zkoušky trvaly velmi dlouho, což se výborně zúročilo, neboť v okamžiku, kdy herci přecházeli do prostoru, měli jasný charakter své postavy i většinu hereckých situací. Myslím, že to nejtěžší období neskončilo s poslední generální zkouškou, ale právě naopak: na grotesce je totiž nejobtížnější udržet přesnou míru stylizace – a ta hranice vtipnosti, která navíc v sobě nese důležitý význam – poselství, je tenká jako nitka. Proto budu držet hercům palce, aby ji dokázali na všech reprízách udržet. V čem je Svačinka generálů jiná od ostatních komediálních inscenací Slováckého divadla? Je to právě v oné groteskní stylizaci, kterou v jiných hrách neuvidíme. Bezpochyby k ní ale pro soubor Slováckého divadla byly dobrým „„tréninkem“” Rychlé šípy, Blbec k večeři, Zase jsem se umýval zbytečně, Sajns fikšn, Výstřely na Broadwayi, Sex noci svatojánské, Na tý louce zelený a další – všechny inscenace, kde se kromě komiky jako takové objevuje jakási schopnost odstupu od postav a děje, tedy něco, co je výsostným uměním parodie – humor „„na druhou“”. V tom je Slovácké divadlo opravdu „„doma“”. Je krátce po premiéře. S jakými ohlasy jste se setkala? Premiérové publikum Svačinka zaujala a myslím, že stejně jako předtím dvě generálková publika, i dobře pobavila, přestože si mnozí možná odnesli domů i námět k přemýšlení. Ale ťuk, ťuk, ťuk...